Pravidelně každý rok pořádá Akademie výtvarných umění v Praze výstavu diplomových prací. Mladému umělci, který tímto životním mezníkem ztrácí několikaletou půdu pod nohama své alma mater, otevírá nové cesty a nová směřování.

Periferie. Něco odděleného od středu. Často konfrontovaná se slovem „horší“ nebo naopak zastávaná se slovem „vlastní“, málokdy ale „lepší“. Proč by periferie měla evokovat cokoli horšího i když se tak nemálokrát děje?

Obrazy, které namalovala, vyprávějí příběh silné a emancipované ženy navenek a zároveň citlivé křehké osoby uvnitř. Výstava Marie Lassnig, významné filmové tvůrkyně a průkopnice ženské emancipace, ukazuje jinou stránku tvorby této svérázné ženy a odkrývá její nitro skrz tahy štětce a inspirativní texty z jejích deníků.

Levicově zaměřené vedení nejvýraznější alternativní brněnské scény (v čele s uměleckým šéfem Ivanem Burajem a kmenovým dramaturgem Matějem Nytrou) ukrývá tentokrát svoje ideologické přesvědčení za ekologickou problematiku ve hře „K antropocénu“. Díky spojení s hostujícím principálem Chemického divadla Vojtěchem Bártou (režisérem inscenace) se jim povedlo vytvořit emocionálně vypjatou performance na téma škodlivosti „kapitalocénu“. Celek je zdařilý a přes svoji odpudivost v provedení i dostatečně sdělný.

Příběhy a naše vlastní nebo zděděné vzpomínky dokážou proměnit naprosto obyčejnou věc v artefakt nevšedně slavnostní.

V brněnském Domě umění začala výstava Rozhněvaná planeta 2: Operace pokračuje. Jde o rozšířené pokračování výstavy prezentované loni v Národní technické knihovně v Praze, která vznikla ve spolupráci s výzkumným programem „Globální konflikty a lokální souvislosti“ Akademie věd ČR.

Kdo by po něm netoužil. Prahneme po něčem, co nám dá pocit smyslu. Hledáme stéblo, které nás vytáhne z černého jezera méněcennosti. Proč děláme to, co děláme?

Letošní rok je z astrologického hlediska velice atypickým − uzavře minulost a přinese s sebou spoustu životních změn. Nejen o tom, jak získat vnitřní sílu, prohloubit intuici a nacházet tak cestu k sobě samému jsem si povídala s Evou Kalivodovou Štichovou, zakladatelkou Akademie Křídla Andělská.

Přestože ve své vizuální tvorbě vychází Radek Brousil formálně i obsahově z média fotografie, nepojímá takový prostředek neměnně. Zejména v posledním období nastává u umělce zřetelné začlenění soustředěné práce s instalací a objektem, ale také širšího pole tvůrčích námětů směrem k společenským a kulturním problematikám.

Prsty sjíždím po jednotlivých zvoncích a potichu si je pro sebe předčítám. Ten, který hledám, se nachází až v druhé řadě napravo a nese jméno Karel Gott. Zmáčknu ho. Z reproduktoru umístěného nad zvonky se ozve zapraskání a poté následuje táhlé bzučení, které mi otevře vchodové dveře.

Hmyz je údajně posledním filmem Jana Švankmajera. Jakkoliv sám autor zdůrazňuje misantropický motiv snímku, zvolené režijní strategie z něj činí především neotřelý surrealistický žert, v němž je zcizování fikčního světa filmu zapojeno do koláže z útržků individuálního i kolektivního nevědomí, otevřené různým interpretacím.

Zcela jinak se o životní energii píše za pošmourného dne, jemuž předchází vichřice. Odlišnou podobu bude mít i text napsaný ve chvílích po odpočinku a v radosti. Vliv na volená slova bude mít také množství času ke stvoření textu.

Letos tomu bude sto let, co byla založena první „Česká“ republika. Takové výročí české státnosti vyloženě vybízí k ohlédnutí, reflexi a nemalému zamyšlení nad tím, co se stalo a především jací jsme my Češi vlastně v průběhu těch posledních sta let byli a jací vlivem toho všeho jsme. Máme být vůbec na co hrdí?

Blondýna s modrýma, charisma, čili paprička na prsu pálí v očích. Kontroluje černou sukni, jestli coveruje silonový rozkrok.

Za posledních několik let se ukázalo, že pokud po otázce: „Kde jsou všechny ty skladatelky, producentky a manažerky?“ následuje skutečné hledání a zájem, výsledek je překvapivý. Berlínský festival CTM, který zviditelňuje okrajové žánry i marginalizované komunity, už nějakou dobu prezentuje poměrně vyrovnaný line-up i díky tomu, že na genderově nevyvážené line-upy začal upozorňovat feministický hudební kolektiv female:pressure.

Některá východiska mají univerzální platnost navzdory době, ve které vznikly. A v určitých epochách lidstva nabývají opětovné aktuálnosti: „Všechno je fór. Sranda musí bejt, poněvadž nic jiného nelze vážně dělat. Celý život nás, mladé lidi, vede do prdele. Bařtipáni i jeremiášové se na nás smějí ze všech koutů, bakuřové vládnou světem. Musíme vytáhnout starou a osvědčenou zbraň proti nim – srandu.

„… karikatura možná skutečnost nadsazuje, ale nevymýšlí si ji.“