Lidské pokolení má od pradávna úžasnou schopnost fabulovat a vytvářet zástupné symboly, které reprezentují latentní procesy naší mysli. I na základě různých anomálií vznikají archetypální vzorce, jež zůstávají v kolektivním podvědomí po mnoho generací. V podobě různých představ často přetrvávají i do doby, kdy již nezapadají do současného společenského kontextu, ale přesto si, opředeny závojem tajemství, zachovávají až mytickou vážnost.

Vřed města. Masa betonu. Relikt normalizace. Zbourat. Napravit, co bylo způsobeno. Takto se často hovoří o monumentální budově jihlavského Prioru. Jen těžko si lze představit lepší příklad anomálie než stavbu uprostřed zachovalého historického náměstí, kterou nenávidí všichni.

Deník není jen blok v zásuvce nočního stolku, do kterého ukrýváme naše myšlenky a prožitky. Deník může být i kresba, koláž, zaznamenávající plynutí času, začátek a konec jedné epochy. Výstava VIVA LUBOŠ PLNÝ! nám kromě jiného takovéto netradiční záznamy představuje. Seznámit se s tvorbou tohoto umělce, jediného českého zástupce na loňském Bienále v Benátkách, se nyní můžete v Centru současného umění DOX až do 12. března 2018.

Adéla je Anděla, které jsem psal vzkazy na zeď metra Anděl a, marně čekal na odpověď. Prvně jsem viděl ten její look po nástupu do tramvaje na zastávce Anděl.

Vada na kráse se často stane předností. Co ale s vadou na charakteru? Naše země je anomálií ideálů, na vysoké příčky žebříčku hodnot se neštítí lézt sprostota, lež, a ještě to pobaví lid. Veřejnoprávní koláče sledovanosti kynou nad formu, o zábavu je postaráno a následná témata k pivu jsou jasná.

Pošťáci nosí už téměř jen reklamní sdělení a účty k zaplacení. Osobní dopisy se stávají výjimkami. Hlavní hrdina Bilodo je osamělý kanadský pošťák, který tajným otevíráním dopisů propadne kouzlu privátní korespondence, a co víc, zamiluje se do ní. V dopisech hledá vzrušení, obdivuje bohaté emoce, které se skrývají za jednotlivými písmenky, a hlavně mu pomalu mění život.

Tvorba Jana Pfeiffera je hravá, ale i přemýšlivá, přitažlivá vizuálně, ale také obsahem. Přestože jako umělec lačně přijímá nové podněty a své myšlenky se poté snaží uchopovat pestrými prostředky (častokrát potom přímo jejich kombinaci), pomyslnou mediální kotvou zdá se mu býti v poslední době kresba.

První pravidlo je, že o slam poetry se nedá nic napsat. Vypadat smutně je nejlepší alibi, ale taky no way out. Zrzavá o mně něco říká druhé barmance, ta zase barmanovi. Vždycky zachytím takový ten pohled, kterým hledají objekt. Pohled, který neměl být zachycen.

Pro hudební geeky je to úplný ráj, ale portlandská Synth Library není jen výstavka a možnost vyzkoušet si více než dvě stě pozoruhodných a často velmi drahých syntezátorů, které projektu věnovalo čtyřicet výrobců. Je to zároveň politické poselství a snaha potírat stereotypy.

Jak načít nový rok, aby vložená očekávání nekypěla stejným entuziasmem a v jeho závěru opakovaným zklamáním? Přelom roku je mezníkem pro hodnocení. Nazírání na uplynulé a očekávání všeho nejlepšího od nově otevřeného časoprostoru. Kalendář nám svým datem dává ultimativní postoj, pomyslnost, že od teď je možné začít jinak.

Svébytný český autor, ve kterém se snoubí živelnost pouliční scény s hloubavostí kriticky uvažujícího umělce. Výtvarník, jehož výstupy málokdy zůstanou bez reakce. Ostatně, podněcovat je také jeho cílem. Tajemný jezdec mapující Prahu – Epos 257.

Švédský scenárista a režisér Ruben Östlund přivádí postavy svých filmů do nepříjemných či extrémních situací především proto, aby zkoumal morální a kulturní hranice liberální společnosti. V letošním snímku Čtverec si ovšem ukousl příliš velké sousto a odhalil spíše hranice své vlastní filmové metody.

Zeptejte se lidí, s čím si spojují prázdnotu. Odpoví prázdnými slovy, prázdnou náručí, prázdnotou srdce a duše. Prázdnota jako absence hodnot a vztahů. Něco bolestně chybí. Potom vejděte do obchodního domu ve chvíli, kdy vrcholí sháňka po vánočních dárcích. Plno lidí, plno zboží, plno slev a akcí, plno hluku, plno všeho. Těžko říct, kam se prázdnoty vejde víc.

Jsme v permanentním obklopení množstvím informací, které zaplňují naši mysl, a my jen zřídkakdy můžeme dávkovat poměr toho, co přijímat chceme, a toho, co nás zahlcuje nechtěně.

Brutalismus je v současné době aktuální téma nejen pro odbornou veřejnost. Vzniká mapa brutalistních budov, pořádají se přednášky a prohlídky, demonstruje se za záchranu zchátralých staveb, diskutuje se o kvalitě, o kontextu, o významu, o využití, o ochraně. I přesto, že zájem o poválečnou architekturu v posledních pěti letech vzrostl o několik set procent, je stále vnímaná jako jakýsi bizarní zásah do přirozeného chodu věcí. A to je dobře.

Naši přítomnost z části tvoří zvukové podněty, které ovlivňují naše rozhodnutí, prožitky a pocity. S nadcházejícími měsíci však nepřichází pouze tma, ale i něco, co je věčné, neměnné a poslední dobou pro nás i vzácné. Ticho, ten libozvučný nezvuk, který tak nutně potřebujeme.

Sto dvacet tepů za minutu je zvýšený puls, doprovázející silné emoce, jako je výbuch hněvu či milostné vzplanutí. A stejnou rychlostí často tepe rytmus taneční hudby. Zkrátka rytmus života, který není poklidný. Francouzský scénárista a režisér Robin Campillo udělil tomuto rytmu politický význam v jednom z nejlepších snímků roku.

Změny facebookových ikonek na motivační předvolební, změny nálad i počasí. U nás v redakci proběhly změny radikální.