Byla týden pryč a teď jsme se měli setkat. Měl jsem ze setkání obavy, na druhou stranu jsem toužil si všechno vyříkat a být zas šťastně spojen. Pár týdnů před jejím odjezdem došlo k ochladnutí citů, k zádrhelu v komunikaci, k odcizení se. Říkal jsem si, že odloučení může mít pozitivní výsledek, může nám pomoci nalézt k sobě opět cestu, probudit vášeň a napravit ušlé zisky.

Seděli vedle sebe a dívali se na sebe a za sebe skrz velké zrcadlo na zdi. Dovnitř trochu táhlo. Výčepní ve fialové zástěře posmrkla a utřela mokrý pult. Pak se ozvalo několik tónů, které ohlašují jméno města. Podlaha se začala rytmicky chvět pod těžkým dechem rychlíku.

Dívám se znova na pozvánku a přemýšlím. Snad přijde i Martin. Je prý zase zpátky, doma na vesnici. To je divný, z Tokia se vrátit zpět do Lipové Lhoty. Taky tam jistě bude Dáša. Vsadím svý boty, že se nezměnila. Namyšlená kráva, co na každýho čumí spatra.

Lednový večer. První pražský lednový večer. Procházím se prázdnými ulicemi. Čekám na náhodu. Čekám na náhodu pro dnešní den.

„Vždycky jsem chtěl být muzikant. Ne jenom si občas zahrát, ale opravdu se hudbou živit, “ řekl Adam. Bylo pět minut před půlnocí. Kateřina si rukou prohrábla vlasy. „Tak proč to neděláš?“

Odcházeli jsme z vernisáže. Mlčeli jsme. „Mně se to teda nelíbilo. Bylo to dost blbý,“ řekla Anna. Já jsem takový pocit neměl. Byl jsem poměrně spokojený, ale nechtěl jsem být konfliktní. Nechtěl jsem rozbít ten společný estetický názor, který nás spojoval. Ať se to týkalo hudby, výtvarného umění, literatury či filmu, tak jsme se vždy bez větších problémů na všem shodli. Měl jsem obavy jí vzdorovat. Bál jsem se, že by mne za to mohla odvrhnout. Ano, byl jsem podlézavý. Ale kdo není, když miluje?

Zasním se na chvíli a představuju si… Jaké by to bylo prožívat mládí v letech třicátých? Nejspíš mám pravdu, že nikdo soudný by se v té době nevtělil do sedmého dítěte negramotných rodičů obývajících vesnickou pastoušku. I já si tedy zvolím nějaké veskrze inspirativní alterego.

„Dneska je vernisáž mýho kamaráda,“ ozývá se ze sluchátka Annin hlas. „Může to bejt zajímavý. Von je podle mě celkem dobrej. Bysme mohli jít, ne?

Seděl jsem v kavárně a nervózně žmoulal noviny, které jsem nečetl. V ruce jsem měl tužku a na stole položený zápisníček, do kterého jsem nic nepsal. Přesto jsem vypadal, že mám dost práce, že jsem zaneprázdněn.

Vstal z postele, vylezl na balkón a pozdravil den. Ranní rituál pro dnešek. S obřadnou noblesou na sebe hodil svršek, se spodkem si hlavu nelámal. Rád chodil od pasu dolů nahý. Šel si koupit cigarety do trafiky. Dobrý trafikant mu je prodal bez řečí. Prohlížel si pult plný časopisů pro ženy. Prolistoval si harlekýnku a podivil se, kolik že stojí. Byla drahá.

Prskala mi do obličeje. Krční tepny vystouplé, celá rudá v tváři. Spílala mi, ponižovala mě, nadávala mi tím nejhrubším způsobem. Byli jsem v divadle, ona herečka, já divák. Naše role byly jasně dány. To, co říkala, tak nemyslela nijak osobně, její role si to žádala. Já všechno pokojně přijímal, neměl jsem jí to za zlé. Ani jí jsem to nemohl mít za zlé. Ona je herečka, já její posluchač. Jsem její figurka, která si nechá cokoliv líbit, jakkoliv ublížit a pak jí za to ještě zatleskám.

Ospalý pražský nonstop. Blikající výherní automaty. Přítmí, atmosféra beznaděje, z rádia znějí staré české hity. Barmanka, odbarvená blondýna se šarmem roznašečky pohlavních nemocí, sedí za barem, pročítá bulvární plátky a popíjí červené víno.

Seděli naproti sobě u stolu. Kluk a holka. Drželi se za ruce a mlčeli. Svým mlčením asi něco vyjadřovali. Buď hloubku svého vztahu, kde není třeba slov a přesto si ti dva rozumí, nebo vzájemnou neschopnost spolu komunikovat. Vzhledem k tomu, že se vyhýbali vzájemnému pohledu, tak by se dalo tušit, že mezi nimi je jakýsi problém, něco, co nejsou schopni řešit. Po pěti minutách promluvili. Ona promluvila.

Přišel jsem do budovy nakladatelství, která zjevně byla postavena proto, aby člověku dodávala pocit jeho vlastní malosti. Nekončící chodby, šedivé podlahy, zažloutlé stěny, vysoké stropy a všudypřítomný, těžko identifikovatelný smrad.