Okolí se svou davovou psychikou bývá ve svých preferencích povrchní, dá se snadno oblbnout. Hrdinou je pro něj ten, kdo se jako hrdina chová. Jinak se klidně může chovat jako v bavlnce.

„Máte všechno?“ ptá se mě servírka. „Dal bych si sex.“ To by byl slušný nářez. Ne, tento článek bude slušný. Proč být slušný?

Přestáváme vnímat bezprostřední okolí. Měníme ho za mediální realitu. Algoritmy sociálních sítí nás izolují v bublinách.

Žijeme v digitální době, bezpochyby, ale digitalizovaná realita prezentovaná na obrazovce většinou jaksi postrádá hloubku, alespoň pro mě. Vám se nezdá poněkud plochá?

Hranice mezi slušností a neslušností nemusí být úplně zjevná. Ne vždy si uvědomíme, že jsme ji překročili, a také se ne vždy shodneme na tom, že ji překročil někdo jiný. Pornografie má tendenci překračovat hranici toho, co dokážeme snést. Umíme rozlišit, kdy se umění stává namísto erotickým již pornografickým a ztrácí při tom, v důsledku negativních konotací, na své hodnotě?

Je to padesát let, co ho to napadlo. Je na čase se nad tím zamyslet, pak už bude pozdě. Je na čase vzpomínat právě teď.

Chrlič. Tím je umělec, který svá díla chrlí. Stává se zároveň výrobcem a jako umělec se vzdaluje nejen sám sobě, ale hlavně těm, ke kterým svým dílem promlouvá.

O umění se říká, že povznáší a rozvíjí lidského ducha. Nicméně poslední dobou je umění využíváno také ve jménu velkého byznysu, aniž si to část umělců uvědomuje.

Nebylo to úplně bez citu, ale od začátku jsem ji upozorňoval, že se mnou nic nebude. Chvilkové mecheche, nic víc. Přiložím, ohřeju se, potěším se, potěším ji a zase půjdu. Dělal jsem si předem alibi a ona pořád souhlasila.

Psychedelika jsou společností zasazována do stejného kontextu jako takzvané tvrdé drogy, kterými je například heroin. Toto tvrzení při bližším zkoumání nedává žádný smysl a to nejen vzhledem k tomu, že na psychedelicích není možné vytvořit fyzickou závislost. Možná že je na čase se je naučit rozlišovat. Po celém světě probíhají úspěšné vědecké výzkumy jak psychedelika zavést do lékařské praxe a jak s nimi léčit například psychické poruchy. Silnější psychedelika však nejsou pro každého.

Slovo abstrakce má dva protichůdné významy. Spojíme-li je v jakousi Kleinovu láhev, získáme snahu, touhu vystříhat se abstrakce.

Čísla jsou na počátku a na konci života – datum narození, datum smrti. Jsou podstatou naší existence. Pomocí čísel se lidé dorozumívají o počasí, ročních dobách, vzájemné výpomoci, pohybu planet nebo obchodech.

Jednička je slunko, nula luna. Jednička je první krok i každý další. Jednička je vábnička. Tohle bude trochu básnička.

Ty boty jsou značkový. Pamatujete na tu větu? Moje máma ji vždycky říkala, když mi chtěla koupit nijaké neforemné obrovské šedivé sportovní boty, zatímco já jsem chtěla barevné kolotočové s mašličkou a flitry. Doufala, že prosazuje kvalitu a šetření peněz, a snad i zodpovědné nákupní chování, protože pak pár let žádné křusky kupovat nebudeme, ale ve skutečnosti to byla blamáž. Výraz značkový byl pro mě stejně vyprázdněný jako slizký.

V naší republice byste našli jen málo takto specifických míst. Historie tudy prošla železnou botou a zanechala tu hluboké stopy, které se těžko zacelují. Sudety jsou zkrátka jiné a tím na sebe poutají zraky mnohých. Fascinace touto Bohem prokletou oblastí se v poslední době dostává i do umělecké scény a stává se „cool“ tématem. Being Sudeťák is the new black.

Mecenášství se už nenosí. Jak se lidem žije na sídlišti a proč vznikla? Problém, který už třicet let leží v šuplíku a už se zřejmě nikdy nedočká řešení.

Vykročit z davu. Vkročit do světla světa. Světla ramp. Tam, kde jsou pohledy jako magnety. Tam, kde je divák soudcem.

Okna budapešťských paláců se otřásají v rytmu techna. Hudba přichází z přilehlého náměstí, které je zaplněné převážně mladými lidmi. Je 8. dubna večer a teplý jarní vzduch je nasycený očekáváním. Za pár desítek minut se totiž všichni přítomní dozví výsledky voleb, které určí nejen směřování jejich země, ale budoucnost mnoha mladých umělců.