Co se opravdu skrývá za prodejními akcemi cílenými na důchodce? Režisérka Silvie Dymáková ve filmu Šmejdi ukazuje drsné pozadí těchto předváděcích setkání a zájezdů. Odkrývá velmi propracované strategie prodejců, ale odhaluje i jejich hrubé chování ke starším lidem, které dokonce párkrát skončilo i trvalými následky. Díky skryté kameře se jí podařilo získat materiál, jenž dokumentuje manipulativní taktiky a nátlak na důchodce.

Brněnský festival francouzského umění Bonjour Brno přichystal ve dnech 11. až 14. dubna nejen nahlédnutí do kultury kulinářské, divadelní či výtvarné, ale i prezentaci frankofonní kinematografie. Hlavní součástí filmové přehlídky v malém komorním sálu kina Art byla retrospektiva tvorby dokumentaristy a spisovatele Chrise Markera.

Nadužívaná fráze, která se stává denním chlebem pro stále více lidí. Myslet si, že tyto výkřiky jsou jen příznakem aktivního a činorodého života, by byla hloupost.

Kdekdo se ohání tím, jak je tolerantní. Přitom má potíže respektovat cizí názor nebo přijmout fakt, že má za sousedy Romy. I tato palčivá témata si letos bere na paškál dokumentární festival Jeden svět, když se chystá mezi svými diváky šířit otázku: Bojíte se snášet?

Krásy slovenské krajiny, okouzlující taneční prvky a roztroušené kousky lidského života. Pokud čekáte typický taneční film, v Tanci medzi črepinami se ho nedočkáte. Stanete se však součástí dynamického slovenského folklóru, kulturního dědictví a žánrově netradiční formy zpracování, které vám přinesou téměř „divadelní“ zážitek.

V hlavní roli je tělo, gesta a rytmus. Postavy sice mluví, spíše však nechávají promlouvat své tělo. Děj se trochu ztrácí za obrazy a já pohlceně sleduji film, jenž přetavuje slova v pohyb. Učím se rozumět novému jazyku a sleduji, jak fyzické divadlo pozvolna proniká do filmu. Střetávám se s žánrem, kterému se mimo jiné říká videodance, dance film, screen dance či cinedance.

Kdo jezdí do Olomouce na PAF, ví. Kdo tu ale ještě nebyl, tak by si snad mohl myslet, že se na Přehlídce animovaného filmu setká s průřezem historií, sestaví si žebříček zajímavých studentských filmů, na přednášce prodiskutuje budoucnost animace a pak s dobrým pocitem sbalí ruksak a pojede zpátky domů. V Olomouci to ale funguje zcela jinak.

Právě o Vánocích nastává ten okamžik, kdy mám možnost se pozastavit, strávit pěkné chvíle se svou rodinou a zhodnotit uplynulý rok. Někdy se mi zdá, že se nic nestalo, jindy zase že se stalo všechno. Letos mi k tomuto vánočnímu zamyšlení přispěl i film Atlas mraků, který mé dosavadní chápání světa obrátil naruby.

Občas si lidé v tramvaji vyprávějí neskutečně poutavé historky. Jakmile zaslechnu zajímavou větu, hned natahuji uši. Víc než vymyšlené filmové příběhy mohou oslovit ty, které vytvořil život. Především proto si mě získal dokument Rozčarovaní.

Ztohoven jsou skupina, kterou znáte, i když nechcete. Moderní rebelové, „ti, kteří udělali v televizi ten atomovej výbuch a veřejně vyvěsili čísla všech politiků“. Díky reputaci známých odpůrců pravidel na jejich nový počin, film Občan K., vyrazil nebo chce vyrazit každý, kdo se považuje za člověka kulturního, dění sledujícího. Stojí to ale za to?

Také máte pocit, že se s celovečerními animáky „pro dospělé“ roztrhl pytel a vám bude opravdu silně nevolno, pokud uslyšíte další Wall-e? Pixar to možná skutečně přehání se snahou vyždímat z unavených pracujících slzu dojetí nad balením popcornu, já se však nyní chci bavit o animaci úplně jiného rázu. A to doslova sebevražedného.

Tetování jako módní hit současnosti. Nebo ho další vlna už odplavila? V Dokumentu pro lidi ale nejde jen o tetování. Snaží se pojmenovat a zhodnotit dnešní společnost.

Sedím na gauči v druhém patře gymnázia Na Pražačce a zhluboka dýchám. Za pět minut jdu na řadu, v rukou žmoulám kapesník a doufám, že maturitu přežiju. Najednou se na schodišti objeví Olga Špátová s kamerou a ptá se: „Připravena?“ Přitakám a odcházím do třídy, o trochu klidnější.

„Money makes time. It used to be the other way around. Clock time accelerated the rise of capitalism. People stopped thinking about eternity. They began to concentrate on hours, measurable hours, man-hours, using labor more efficiently.“

Chodit stále do kina vyjde celkem draho. Zkuste si tentokrát udělat domácí projekci dokumentů. Usaďte se, udělejte si pohodlí a nezapomeňte Coca-Colu a brambůrky.

U některých filmů vám uteče čas v kině extrémně rychle. A jsou také filmy, po jejichž zhlédnutí máte chuť vyzkoušet něco nového. Nebo ochutnat whisky trochu jinak. Andělský podíl bezpečně zapadá do všech zmíněných kategorií.

Unikat před realitou, domovem, utíkat před životní láskou či vrahem. To jsou různé náměty, kterými je možné se ve filmech setkat. Většinou ničím novým nepřekvapí. Jsou tu ale dva snímky, které nabízejí trochu jiný úhel pohledu.

Snímek Vendeta rozhodně více zaujme, pokud o něm vůbec nic netušíte. Určitě se nesluší příliš prozrazovat, aby divák nebyl ochuzen a dostal prostor pro vlastní představivost. Znát hlavní zápletku už může znamenat příliš, proto se pokusím nastínit děj co nejméně. A to je u recenze tak trochu paradox.