Už odmalička mám strach z doktorů a občas zjišťuji, že nejsem jediná. Nejspíš to bude nepříjemnými vzpomínkami. V moci lékařů jsem se často cítila jako nesvéprávná. Jako kdyby mohli rozhodovat o mém osudu, aniž by se zeptali na můj názor. Jako kdyby to byli nadlidé, kteří mi mohou diktovat, aniž by je zajímalo, co si myslím já.

Vidím chlapíka od hlavy až k patě v černém, s ušmudlanou tváří a umouněnou štětkou přes rameno. Kominík!, křiknu a chytím se za knoflík pro štěstí. O dvě ulice dál míjím podobně umazaného člověka, stejně nevoňavého, jen místo drátěné štětky třímá v ruce kelímek na drobné. Odvracím se a štěstí přeji spíš jemu. Dokázala bych je rozlišit umyté a nahé?

Muži, jako já, to nechápou – slečny od malička sní o svatbě. Když se pustí do popisu vysněné svatby, začnou: „Budu mít takové a takové svatební šaty…“. Copak jsou tím nejdůležitějším? Co je na svatebních šatech tak fascinuje a přitahuje?

Ve starověkém Římě by fyzicky napadli cizince, který by si oblékl tógu bez dovolení, a středověcí francouzští šlechticové by nepochopili, že jste chlap a nenosíte punčocháče (tehdy chosses). Za komunismu honili „máničky“ a dnes se musíte sakra snažit, abyste někomu připadali trochu divní. Móda jde s dobou, ale jejím doprovodným prvkem stále zůstává uniformita stylu. Oblékáme se, abychom něco vyjádřili a někam patřili. Nebo právě vy ne?

Potřetí během pěti let se na pražské jeviště vrátil renomovaný tvůrce netradičního divadla Oleg Feuerzangebowle. Se svým uměleckým souborem, lakonicky pojmenovaným jako „OLEG-F“, u nás v roce 2007 uvedl křehké taneční představení Škola / Školní a o tři roky později pak mysteriózní podívanou založenou na projekcích a pantomimě Ona je lehčí než peříčko, a já?

Určitě je znáte. Třeba je i sami používáte. Já jsem si na ně vypěstovala alergii. Říkám jim „nemožné věty“.

Jan Hruška. A to by mělo stačit. Ale to bychom museli být v Berlíně. Mladý umělec Hruška totiž obrostl svou tvorbou, konfrontující malbu s fotografií, galerijní prostory hlavně v německé metropoli.

Lena Mechtchanová byla součástí redakce zhruba rok, od založení časopisu na podzim 2009 do konce roku 2010. Byla nepřehlédnutelnou redaktorkou, která se věnovala převážně divadlu.

Vykládal mi svoje plány. Hubenej kluk. Takovej ten typ, u kterýho tušíte, že má dobrý nápady. A s určitostí víte, že je jedním z těch, kterej je uskuteční.

Jak poskytnout svoje dílo k volnému šíření, ale zároveň zůstat autorem, jsem se zeptala právníka Petra Jansy z Creative Commons ČR. Právě licence CC umožňuje poskytnout licenci k legálnímu a zároveň volnému šíření.

Autorem fotografií je zde stroj a tudíž nevznikají žádné autorské vazby, i když je výsledkem jeden z nejvíce napadaných a poškozovaných subjektů.

Tak co, jaký na to máte názor? Máte dojem, že jste v právu, kašlete na to nebo prostě jen stydlivě kradete? Autorská práva jsou v dnešní době neustálého „to jsem dneska stáhnul z torrentů“ jen technicky existující položkou, prakticky vymazanou z uživatelské mysli.

Nejsem moc bohatý, ale za kvalitu si zaplatím rád. I tak je pro mě samozřejmostí zaplatit za věci a služby, za které jiní lidé nemají ve zvyku platit. Rád si koupím jízdenku na tramvaj, i když vím, že umím rychle utíkat. Rád si bezedný kelímek naplním jen jednou, protože mi to stačí. Rád do pokladničky „vstupné dobrovolné“ vhodím pár kaček. A stejně tak rád zaplatím umělcům za to, že si poslechnu jejich hudbu.

Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Bydlet je samozřejmé. Platit za bydlení je nutné. Opravdu? Proč se na slovo „zadarmo“ dívat jen pohledem falešných reklamních akcí 3+1 zdarma. Vždyť domovy spousty lidí jsou jen skladištěm věcí. Postel, ten jediný skutečný důvod domova, zas tolik místa nezabere.

Freeganismus nebo dumpsterdiving není řešením nebo alternativou současného kapitalistického systému produkce potravin, je jen další součástí rezistence. Náš kolektiv sice chodí pro jídlo do kontejneru, ale zároveň máme dvě zahrady a hodně jídla si pěstujeme. Dumpsterdiving je prostě další projev celkového životního postoje, není to jen nějaké „ale fuj, ty jíš bagel, který jsem vyhodil“.

Dobro vždy vítězí nad zlem, neřád je potrestán, a kdo se zachová nejmorálněji, je bohatě odměněn. Nějak tak to vždy bylo v pohádkách. Ve skutečnosti to ale chodí jinak. A můj recept na spokojený život je snadný – starat se hlavně sám o sebe.