Z lásky zabila cizí dítě, a teď ji od trestu oběšením může zachránit jen jednomyslné stanovisko dvanácti žen, které potvrdí, že je těhotná. Někdy v polovině 18. století si mohly tak sáhnout na břicho, zjistit, jestli teče mléko, nebo podebatovat o dalších příznacích. Žádná z přítomných ale první měsíce těhotenství určit s jistotou nemůže. A dvanáct žen se z principu na ničem nikdy neshodne. Tak se pomodlíme?

Tradice. Jak je žít, jak je dodržovat, jak je předávat dál, anebo se jich naopak zříct ve jménu nového.

Může se člověk stát cizincem ve vlastní zemi? A lze najít domov za jejími hranicemi? Že vám to něco připomíná? Ano, v posledních týdnech se vzhledem k politicko-společenským událostem otázce domova věnuje velká pozornost.

Woyzeck. Boj dobra a zla ve společném souladu složek krásy a ohavnosti. Dramatický fragment významného německého dramatika Georga Büchnera. Nikdy nedokončené přelomové dílo, které je důležitým milníkem na cestě moderního dramatu. I po téměř dvou stech letech neustále vybízející k nové interpretaci.

Rodina se může skládat z různých osobností, které zastávají odlišné názory a hodnoty. Každý z nás jistě zná chvíle plné napětí, které může vyvolat malé nedorozumění například na oslavě nebo během posezení u kávy. Právě tyto napjaté okamžiky ve své černé komedii Rodzina reflektuje i Antoni Słonimski, kterou v prosinci 2020 uvedl v režii Wojciecha Malajkata Teatr Powszechny v Łodzi.

Od 24. února 2022 se ranní rutina změnila na budík, káva, korona na budík, káva, Zelenskyj. A najednou se z inscenace absolventského ročníku činoherního herectví JAMU Lidé bez vlastností stalo pro mě téma.

Archetypální obraz neradostně aktualizovaný stávajícími nápory virových vln. Takřka na principu říkanky o deseti malých černoušcích, z nichž nezbyl ani jeden, je Čapkova Dolores opakovaně konfrontována se smrtí svých nejbližších.Obdařena mimořádnou senzibilitou, promlouvá s nimi, jako by byli nikdy neodešli, a pokouší se dobrat smyslu všeho toho utrpení. Lze se s takovým životním údělem vůbec smířit? A je představitelné vyslat svého posledního syna dobrovolně vstříc možné smrti?

JEDL připravuje poprvé ve své historii „velké plátno“ ve smyslu početného obsazení a výrazné technické náročnosti. Drama Přízraky se stalo východiskem pro devátou inscenaci podle Ibsenovy hry režiséra Jana Nebeského.

Románem Dešťová hůl završil Jiří Hájíček volnou „jihočeskou venkovskou trilogii morálního neklidu“. Scénárista a režisér Petr Odo Macháček si román zvolil jako inspiraci pro stejnojmennou hru. Divadlo Kámen, kde je inscenace uváděna, tak pokračuje ve svém dlouhodobém záměru – ztvárňování nejsoučasnější české literatury.

Zrcadlový odraz není jen převrácený obraz, ale také zvrácený, a to ve své absolutní binaritě. Buď existuji já, nebo ty. Buď jsem žena, nebo muž. Inscenace Muž vlastní penis, vagína vlastní ženu je jako myšlenkovou hloubkou a humorem vybroušené zrcadlo. Zachycuje pokřivený odraz dějin lidské geniality a genitality. Současně představuje alternativní pluralitu, která se vymyká černobílé perspektivě a slibuje vyšší kvalitu života společnosti. Ale dokud bude například feminismus muset obhajovat svůj smysl, svět bez ostrých hran nám zůstane zapovězen.

Málokdo asi nezná novinářku Sašu Uhlovou nebo alespoň její knihu Hrdinové kapitalistické práce, kterou upozornila na špatné, zejména platové, pracovní podmínky na tuzemském trhu práce v oblasti manuální činnosti (např. dělník u pásu, prodavačka). Pro koho jiného by tato sociálně aktivistická sonda byla vhodná k divadelnímu zpracování než pro neméně známého režiséra Michala Hábu s hledáčkem na tato témata? Pro tentokrát k tomu došlo na prknech pražského Divadla Komedie a vznikla inscenace ve stylu politického brechtovského divadla se stejným názvem jako knižní předloha.

Činohra Národního divadla uvádí v únoru světovou premiéru hry Ondřeje Novotného Otec hlídá dceru.

Zdeněk Adamec se 5. března 2003 na místě sebeupálení Jana Palacha polil benzínem a škrtl sirkou. Svou smrtí chtěl upozornit na ekologické a společenské problémy, válečné konflikty a na lidskou ignoranci. Peter Handke pronesl 7. prosince 2019 ve Stockholmu děkovnou řeč za udělení Nobelovy ceny za literaturu. Podle mnohých cenu nikdy neměl dostat. Inscenace Zdeněk Adamec + Sebeobviňování nechává vlastním jazykem promluvit ty, kterým jsme odepřeli vlastní hlas i příběh: „blázny“ a „zrádce“.

V repertoáru Národního divadla Brno se hry Václava Havla neuváděly často, což bylo způsobeno dlouhým obdobím, kdy byl vykázán nejen z jevišť, ale i z celé české kultury. V Mahenově divadle se v roce 1964 nejprve inscenovala Zahradní slavnost a po šestadvaceti letech Asanace. Aktovka Rodinný večer přenesla Havlovu intimněji laděnou dramatiku do divadla Reduta, kde nyní připravujeme Ztíženou možnost soustředění.

Víte, co mají společného režisér a herec Miroslav Krobot, scenárista Lubomír Smékal, spisovatel Vladimír Körner a hlavní postavy Körnerovy novely Zánik samoty Berhof? Za prvé všichni pocházejí z olomouckého kraje a za druhé se nedávno jejich cesty propojily skrze adaptaci již zmíněné knižní předlohy, která byla dne 26. listopadu 2021 uvedena na prknech Moravského divadla Olomouc. A o temnou nejen körnerovskou atmosféru je skutečně postaráno… Máte takříkajíc pro strach uděláno? Vstupte.

Činohra Národního divadla uvedla ve Stavovském divadle v české premiéře hru herce a režiséra Vincenta Macaigne Stát jsem já.

Pásmo rozvíjejících se nápadů v malém prostoru, kde se sešli neživé objekty a člověk. Kusy nábytku dostaly možnost s námi komunikovat. Jako když přepínáte vypínačem. Vidíte, že situaci ovládá lidská bytost a „oživuje“ dřevěný nábytek. Jakmile jim dodá pohyb a zvuk, oprostíte se od reality, kdy skříní šoupe ten borec uvnitř, a po čase vás zajímá, co sama skříň hodlá udělat.

Hudba spojuje. Spájí lidská srdce, přátele i národy. Divadlo má podobnou moc. Na rozdíl od divadla je však hudba mnohem osobnější. Působí čistě emočně, nenechává se korigovat rozumem tak jako divácký zážitek. Spojením obojího vzniká v režii Sáry Arnsteinové a kolektivu žen zážitek, který překračuje rámce obojího. Využívá totiž výsady obou médií – bezprostřední emocionality hudby a (v nejširším smyslu) politického potenciálu divadla.