Přišel jsem do budovy nakladatelství, která zjevně byla postavena proto, aby člověku dodávala pocit jeho vlastní malosti. Nekončící chodby, šedivé podlahy, zažloutlé stěny, vysoké stropy a všudypřítomný, těžko identifikovatelný smrad.

„V Londýně bych natrvalo nemohl žít,“ řekl Andrew. Pochází z vesnice u Belfastu a v Londýně pracuje. „Londýňané jsou studení čumáci, soused nezná souseda, lidi jsou tu odcizení.“ V první moment mě to trochu zarazilo. Cože? Vždyť všichni jsou takoví zdvořilí, ochotní, to by se měl přijet podívat k nám do Čech, jak to vypadá, když se lidé konstantně tváří, jako by kousli do citronu. Ale pak mě napadlo – opravdu je to tak? Co já jako náhodný turista můžu vědět?

Říká se, že sytý hladovému nevěří. Možná bych si tak mohla vysvětlit obecnou tendenci lidí dnešní doby k přejídání.

Končí rok Tygra a nadchází rok Zajíce. Pro mě jako pro Opici to bude snad prý lepší a úspěšnější období. Dvě jedničky v datu roku zase podporují… co vlastně? Už jsem zapomněla. Ale určitě to bude něco pozitivního. V to doufám.

Ale začnu od lesa. Byl to jeden z těch večerů, kdy se jen tak povídá u vína a kamarádka Marta vzpomněla koncert kapely The Frames.

„Janičko, zajdeme na kafíčko nebo na vínečko?“ napsal mi jeden kamarád, kterému táhne pomalu na čtyřicítku. Přemýšlela jsem, co odepsat. Není to žádný primitiv, právě proto mě jeho způsob vyjadřování zaskočil.

„Jsi typ tvrďáka? Potřebujeme komparz do filmu z vězeňského prostředí!“, stojí úderně psáno na letáčku castingové agentury. Zároveň probíhá nábor do nové pohádky a v nabídce je mnoho dalších lákavých možností.

„Tak bude či nebude ten konec světa?“ ptám se, když vidím ty zprávy, varování a proroctví všeho druhu. Třeba že jeden americký teenager propadá depresím a jeho matka má o něj strach. Přečetla si totiž jeho deníček a není pochyb, že syn je psychicky zaměstnán takříkajíc na plný úvazek katastrofou, která má v onen magický rok 2012 přijít. „Jakou má tedy cenu žít?“ píše onen hoch.

„Je to takový trochu zvrácený,“ řekl mi jeden z hudebníků, které jsem nedávno zpovídala. Myslel tím situaci, kdy jde na oběd s někým z „profláklých“ jmen české hudební scény a sleduje, jak se puberťačky hihňají a lidi všech věkových kategorií se otáčejí. „Proč to vůbec dělají?“ kroutil hlavou.

Hrdinka je zoufalá, hrdinka pláče. Pak jde nočním městem a zapaluje si cigaretu. A najednou se v záběru podmalovaném náladovou hudbou ukáže, že: On není mrtvý / ona Je mrtvá / ty peníze Někdo ukradl / On přišel a požádal ji o ruku. Co všechno se ale odehraje mezi těmito záběry? To nikdo neví, snad to vědí střihačovy nůžky (dneska se spíš dá říct virtuální odpadkový koš).

Dobře si to léto pamatuji. Bylo mi necelých osmnáct a chystaly jsme se s bývalými spolužačkami na chmelovou brigádu. „Ach, to bude paráda!“ myslelo si mé 17 let, 11 měsíců a 15 dní staré já.

A je to tady! Není cesty zpět, neboť jsem překročila pomyslnou hranici. „Já těm děckám asi už nerozumím,“ vyklouzlo mi z pusy při jedné zapálené debatě. Kamarádka, toho času učitelka na gymnáziu, usrkla vína a dodala „jsou hrozně pasivní, jenom čekají, co jim kdo podstrčí pod nos.“ „To my v jejich věku,“ přitakaly jsme si, „my jsme nebraly [...]

Otevřela jsem v kadeřnictví časopis psaný na křídovém papíře, proložený mnoha módními fotkami a letmo se začetla. A tak jsem se dozvěděla, že pokud mě čeká nějaká společenská událost, je třeba připravovat se minimálně tři týdny dopředu. V první řadě shodit zimní špíčky (brr, strašné slovo), pak hurá na kosmetiku, depilaci, manikúru – a po maratonu procedur můžete konečně na [...]

V Praze existují dva typy mladých lidí – socky a umělci. Socky jsou skoro všichni. Jsou to ti, co studují na FF, PF, FSV, zkrátka UK (a chodí do HanyBany). Pak jsou tu umělci. Ty poznáte tak, že by chtěli studovat na FAMU, VŠUP, AMU a TAM. Většinou se koncentrují u stolu s někým, kdo TAM opravdu je. Když jste socka, chcete být s umělci. Když jste umělec, chcete zůstat mezi svými.

„Je jaro, tajou ledy a já pšíknu naposledy,“ zpívá brněnské hip hop duo Čokovoko. Letos to vypadá, že ledy hned tak neroztají. D1 se mění na kluziště, vlaky mají zpoždění. Všichni brblají „To je hrůza!“, ale zároveň se leckomu na tváři objeví nostalgický úsměv, že „tolik sněhu bylo naposled tak před 15 lety.“
Možná, že teď [...]

Tak prý se to naše století vyznačuje problémem volného času. V minulém století lidé asi volný čas neměli. Anebo tomu říkali jednoduše nuda. A té se vyhýbali; zaháněli jí – prací, zábavou, čímkoliv podnětným, hlavně něčím, co zabere více než půl hodiny. Proč je vůbec problémem mít volný čas? Zřejmě nedostatek volného času je tím [...]

Dnešní kulturu vidím dvojím způsobem. V prvním případě je to kultura, na kterou sice neupozorňuje každý druhý billboard, mnohdy je ale téměř zdarma, je kvalitní, ale často je bohužel už z principu společností opomíjena. V případě druhém jde o kulturu zřejmou, známou a reklamou silně prezentovanou, ale naneštěstí mnohdy značně předraženou a tudíž nedostupnou.

„Ni kuře zadarmo nehrabe, pane Čupera,“ napadlo mě spontánně při slovech „kultura zadarmo“ a představila jsem si čerta z fimfárovské pohádky Až opadá listí z dubu.