Všechno se začíná měnit. Pomalu ale jistě. Protože se měním já.

Život plyne jak stoka. Strop absurdit tě rdousí, nemůžeš se vynořit, to už je kolorit. Chceš se bránit, ale bránou je se trápit. Trik starý jak Dubrovník. Chtěl bys ho pokořit.

Všichni hrajeme. Prohlásil. Je to věc volby. Hrajeme, protože se bojíme. Protože máme pocit, že to v tomhle světě jinak nejde. Jedna tvář pro všechny, druhá pro blízké. A třetí teprve sami poznáváme.

Někdy hledáš ráj a ten skutečný máš jenom stovku kilometrů od domu.

Cestou tam nás stihla silná bouřka. Seděl jsem pod střechou recepce westernového městečka v Boskovicích, ona pobíhala v průtrži mračen. Dva dny se na fesťáku nemyla.

Vůle je motor volnosti. Ve finále, při aktu uvolnění se, ale přestává být prostředkem k překonávání vzdáleností. Sama se překážkou stává.

Kdybych ti mohla říct cokoli, než odejdeš. Mlčela bych.

Které tři věci byste si vzali na pustý ostrov? Nůž, zdroj ohně a svoji ženu? Tato otázka je, zdá se, stále aktuální. Jsou migranti a lidé žijící na ulici novodobí robinsoni?

Saláfismus a wahábismus, ideologie Islámského státu, představují nostalgický příklon ke středověku, odklon od logiky a racionality, regresivní rebelii s prvky politiky u nás příznačnou třeba pro nácky horující pro český národ a jedním dechem posílající do plynu Židy citujíce Hitlera, který cenil Čechy míň než Židy; módní záležitost jako byl punk nebo hip.

„Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí,“ říká Karel Čapek. Představte si ten šrumec, kdyby nebylo žádného kdyby, říkám já. Jen se zkuste zaposlouchat do jakéhokoli hovoru, a užasnete, kolik podmínek našim aktivitám klademe, kolika „kdyby“ sebe i jiné zahrnujeme.

Ráno jsem před chatkou pokecal s Matthewem. Je z Nottinghamu. „I just get stoned and read books every day,“ chlubí se, „I just finished Steinbeck and now I relax with James Bond.“ „Yeah, it’s good to read a detective story on holiday,“ souhlasím.

Všichni to řešíme. Já i ty. I když máš plány, spousta věcí je stejně najednou jinak. Plány tě aspoň trochu kotví v klidu. Takzvaně víš, co bude. Stejně je to ale všechno nahodilost. A my všichni jsme v tomhle světě lost.

Co je větší bohatství – vyhrát hlavní cenu v loterii nebo počít paterčata? Dle takzvaného Hellinova pravidla je šance na přirozené početí dvojčat 1:85, trojčat 1:85², čtyřčat 1:85³, paterčat 1:85⁴. Což je v případě paterčat zhruba stejná šance jako na hlavní výhru v loterii.

Něco stopnout. Být tím, kdo vystupuje z nerozlišenosti jako náhlá danost. Jen ne sebou, to je jen reflexe, obsese. Štít falešného majetku, se kterým nevíš, co dělat. Pýcha a deprese, nutná a nudná, tvůrčí v rytmu vrypu. Ale na cestě je všechno jinak.

Na plátno víček se promítají první obrazy. Bez klepání, nečekaně, jako by tu vždycky byly. Když usínáš, jsi nejkrásnější. Líbám tě na víčka. Až se probudíš, budeme se zase rozbíjet o stěny svých těl. Láska na příděl.

Mám milion výhrad k tomu, jak funguje hudební průmysl a přesto byl pro mě showcaseový festival a konference Eurosonic v holandském Groningenu už podruhé přínosnou zkušeností.

Moje dětství byla džínová laclová sukně s barevnými kytičkami. Byla slavnostní. Znamenala, že dnes se bude dít něco speciálního. Jednoho rána jsem si ji oblékala s takovým nadšením, které ve mně už nikdy žádný kus oblečení nevyvolal. Ve školce bylo FOCENÍ. Budu ji mít na sobě na přední židličce. Šťastná, že budu nejhezčí holka na fotce (i přesto, že budu v sukni a bílých punčocháčích mít nevhodně roztažené nožičky), jsem se běžela před odchodem do školky vyčůrat.

Přítomnost není dokonalá. Dokonalost přítomného okamžiku je oxymóron, to by byl okamžik minulý. Když je něco dokonalé, dosáhlo to ideálního stupně vývoje. Už se na tom nemusí pracovat. Už to ani nejde, zablokuje se to.