Experiment? Mám pocit, že to je celý můj život.

Všechny hlučnější trendy jsou taková zkouška naší silné vůle. Chvíli se bez nich nemůžeme obejít, ale za pár měsíců si na ně sotva vzpomeneme. Pak si teprve uvědomíme, že jsou to jenom více či méně atraktivní zastávky na cestě, ať jedeme kamkoliv. Když budeme hodně přísní, tak jedinou jistotou, kterou ve světě (módy?) máme, jsou uniformy.

Profesor Milan Machovec jednu svou přednášku o smrti v antice zahájil povzbuzením, ať se posluchači smrti nebojí, že většina z nich to zvládne napoprvé. Jak to tedy s tou zásadní jistotou v našem životě je? Lze se na ni připravit?

Čekáš na tyhle řádky. Fikci života. S trochou pravdy. Která je stejně ale jen otázkou úhlu pohledu.

Přijmout přítomné místo, dokonalé přitomísto. Ne se na něj nalepit. To by přineslo nestabilitu. Místo není připevněno nýty. Pohybuje se. Úchyty jsou sídly deprese. To, co chceš, se rozplyne.

Hutný hnus nechutného kouřového oparu. Rozteklost, která se line od baru. Místo, kde nechceš být, protože ti pak druhý den smrdí všechno oblečení. I vlasy. Momenty opilé vínem si proto vybavíš každou chvíli, i když už ses dávno z tohohle nočního deliria probudila. Cítíš včerejšek, i když už jsi daleko za večerem, který ti vlil myšlenky do popelníku a popelník do paměti.

V prvé řadě, v prvé vřavě jsme lidi. Nebo bychom měli být. Ne jen zvířata. Sex spadá někam do průsečíku těch dvou sfér, člověku tak vlastních. Je duchovní i fyzický, pudový i mystický. V prvé vřavě by mezi mužem a ženou o sex jít nemělo. Sex je ego, které můžeme zahlédnout jen koutkem oka na horizontu vědomí života, a to jen když to vůbec nemáme v plánu.

Dá se vůbec v dokumentárním filmu zachytit realita (pokud pomineme tu o lvech, horách a letadlech)? Nedá. Alespoň částečně? Nedá. Nebo jde vždy o vytvoření filmové reality, která je pokroucena skrz hledáček kamery, skrz povely režiséra a skrz sociálního herce, jenž je vystaven, obnažen a předložen? Ano. Je dokumentární film opravdu natolik odlišný od filmu hraného, že jej můžeme považovat za vhodný nástroj pro zpracování toho, co by mělo být skutečné? Ne. A co představitelé „direct cinema“, kteří se chtěli skutečnosti přiblížit nadosah, ale zároveň pořád věděli, že usilují o nemožné… Ano, dobře, že to věděli.

Adéla říká, že slova nejsou, ale to není pravda. Slova jsou. Můžou být jalová nebo stylová, akorát je musíš umět používat jako ten fejsbuk. Je to těžké, protože mozek ti stejně jako fejsbuk nabízí stále stejné výsledky vyhledávání. Je to klec a ani není zlatá. Modrá síť.

Píšeš. Rýsuješ křivky žalu do zákrut její bytostné krásy. Zvýrazňuješ klid, který z té krásy sálá. Ne ta těla, ale ta krása je stálá. Vlastně ani ta ne. Je pomíjivá, proto krásná. Sálá z momentu, z nuancí. Za chvíli může být všechno jinak.

Auta míjejí. Nereagují na naše vztyčené palce na pažích natažených až doprostřed silnice. Ten tvůj je trochu zvadlý, tak ho narovnám. Proč nezastavují? Jsi krásná. Snad kvůli mně, kvůli mojí hřívě. Je na mně vidět, že tě chci následovat, kam až to půjde. Jen jsem to ještě nevyslovil.

Zlitá svou nadějí svítáš v soumraku svých tušin. Už mušim. Všechno to bublá, pracuje. Buď s tím. Baví mě se do nich nořit, být jimi. Co jsme jiného než jeden druhým? Pouhý pohled, poslech nás přivine. Přelije věčně neposlušnou pozornost.

Nenávist je po strachu a lásce jednou z nejintenzivnějších lidských emocí. Na rozdíl od prvních dvou ale snadno přesahuje hranice osobnosti a začíná se šířit společností jako nemoc. Nenávist je nakažlivá jako mor a jako mor plyne z nevědomosti, zbídačelosti a špatné mentální hygieny.

Probudit se v osobě, kterou miluješ, je jediná cesta, jak přijmout sebe samého. Ale předtím musíš uspat tu, kterou nenávidíš.

Přeměň duši na slova, aby bylo cesty zpátky. Utvořit kruh znamená uzavřít kruh. Když něco tvoříme, tak to uzavíráme. Napodobujeme nekonečno. Kruh je nekonečná přímka. Přímka je přítomnost. Náš čas je omezený. Abychom se cítili celí, potřebujeme aktivovat centra slasti. Stanovit a protnout žádostivou tečnu.

To psycho jsme jen my. Ale znamená to, že se není čeho bát? U této otázky psycho teprve začíná. Je v pořádku bát se sama sebe? Dát něčemu veškerou víru a vzápětí s brekem zahořknout, hledat temný kout a shledat se neřešitelným, a to dlouhodobě? Jak se setkat s tím šťastným, který tu vždycky je? Vytkat do jeho bledě nepoznatelné nevinnosti svůj význam? To by ho asi právě zničilo. A to on se nedá.

Zvrátit hodnotu. Postavit ji na hlavu, jestli teda v tom lepším případě vůbec nějakou má. Nebo přidělat o pár víc končetin, pár let jí přidat. Pak ji nechat šlapat v loužích. Celé už to nabývá představ, které se v čisté mysli jen málokdy udrží déle, než se zlomí vaz.

Co znamená, když řekneme, že je obraz plný lehkosti? Můžeme lehkost v dílech uchopit, specifikovat ji? Jak lze lehkost vlastně ztvárnit? Pojďme se nad těmito otázkami zamyslet.