„A čím chceš být, až budeš velikej?“ Otázka, kterou jsme během našeho dětství slyšeli nesčetněkrát. „Chci být popelářem, kosmonautem, maminkou, nebo učitelkou.“ Odpovědi, kterých se dospělým dostává, jim často vyvolají úsměv na rtech. Nicméně s postupem času se jejich úsměvy zmenšují, až přejdou do opovrhujícího úšklebku.

I dobře míněná pomoc druhému má svá úskalí a někdy je třeba klást si otázku, komu skrze ni skutečně pomáháme.

Lidské pokolení má od pradávna úžasnou schopnost fabulovat a vytvářet zástupné symboly, které reprezentují latentní procesy naší mysli. I na základě různých anomálií vznikají archetypální vzorce, jež zůstávají v kolektivním podvědomí po mnoho generací. V podobě různých představ často přetrvávají i do doby, kdy již nezapadají do současného společenského kontextu, ale přesto si, opředeny závojem tajemství, zachovávají až mytickou vážnost.

Odpor je velmi nepříjemná, negativní emoce, která probouzí silné tělesné odezvy, proto by se dalo považovat za anomálii znázorňování něčeho odporného. Odpor v nás vyvolává mocnou reakci, nad níž nemáme kontrolu, a proto představuje překážku pro potěšení, které člověk v umění vyhledává. Přesto nelze popřít, že si jsou diváci schopni najít způsob, jak ocenit umění, v němž lze tuto kvalitu nalézt, což představuje jakýsi paradox.

Vřed města. Masa betonu. Relikt normalizace. Zbourat. Napravit, co bylo způsobeno. Takto se často hovoří o monumentální budově jihlavského Prioru. Jen těžko si lze představit lepší příklad anomálie než stavbu uprostřed zachovalého historického náměstí, kterou nenávidí všichni.

Adéla je Anděla, které jsem psal vzkazy na zeď metra Anděl a, marně čekal na odpověď. Prvně jsem viděl ten její look po nástupu do tramvaje na zastávce Anděl.

Růžový dým tetelící se po ulicích se dere do tvého obličeje. Slzí ti z něho oči, nosem ho vdechuješ do plic a z nich do krevního oběhu. Umělá mlha se pyšně tyčí nad činžovními domy a ty strnule obdivuješ její monumentalitu. Je to dílo přicházejících změn. Lidí, kteří se nebojí měnit věci k lepšímu. Krví ti už koluje revoluce.

Očekávání je v umění velmi podstatný nástroj. Každý nový umělecký směr nebo transgresivní umělecká díla se nějakou formou snaží divákovo očekávání vyvrátit anebo překonat. Umění by mělo znepokojovat. Konformní umění člověka nad ničím příliš nepozastaví, neotřese pevnými základy jeho názorů, a tudíž mu ani tolik neutkví v paměti.

První pravidlo je, že o slam poetry se nedá nic napsat. Vypadat smutně je nejlepší alibi, ale taky no way out. Zrzavá o mně něco říká druhé barmance, ta zase barmanovi. Vždycky zachytím takový ten pohled, kterým hledají objekt. Pohled, který neměl být zachycen.

Adrenalin v krvi postupně ustupuje. Vždy se mi rozbuší srdce, když vidím, jak se prodíráš davem směrem ke mně. Blonďaté vlasy po ramena se ti hýbou v rytmu chůze. Vše je stejné jako tehdy, když jsem tě poznal, ale i přesto je něco jinak. Přátelé nás začali nazývat slovem „vy.“ Ztrácím tím část sebe, ale získal jsem kus tebe. To mě děsí. Začínám uvažovat, jestli naše „my“ je to pravé. Chladně kalkuluji. Očekávání se stupňují.

Usilovně montujeme svítivé hračky bez duše a zarputile očekáváme. Na dotykovém horizontu vyhlížíme klid, štěstí a blahobyt, novou zemi zaslíbenou, zářné zítřky budoucnosti. Hrajeme si na přídi. U kormidla kdesi daleko se nehne kapitán ze železa. Spokojeně vypípává tok jedniček a nul. A zatímco náš střízlivý koráb stojí v oceánu probodaném kabely, namísto Ameriky k nám pluje ostrov z odpadků.

Přijmout znamená dát význam. Flow je nepřenosná, musí být vždy znovu neúprosně nastolena. Jen nevědoucí pohled je vidoucí.

Potřebuji přesně jeden šampón, jedno mýdlo a jeden kartáček. Prostor mezi nimi není prázdnota, ale volnost. A místo, kam můžu složit hlavu, když mám špatný den. Volný prostor po rozdaném oblečení mi umožňuje trochu lépe dýchat mezi smogem z aut a potahy z cigaret. Každý prázdný kout v mém bytě mě uklidňuje. Říká mi, že jsem se spokojila s tím, co mám.

Zeptejte se lidí, s čím si spojují prázdnotu. Odpoví prázdnými slovy, prázdnou náručí, prázdnotou srdce a duše. Prázdnota jako absence hodnot a vztahů. Něco bolestně chybí. Potom vejděte do obchodního domu ve chvíli, kdy vrcholí sháňka po vánočních dárcích. Plno lidí, plno zboží, plno slev a akcí, plno hluku, plno všeho. Těžko říct, kam se prázdnoty vejde víc.

Stojím v okně, dívám se ven. Večer, světlo lamp. Tanec stromů ve větru, postava, která někam pospíchá, jen klapot bot. Bot. Bot.

Naši přítomnost z části tvoří zvukové podněty, které ovlivňují naše rozhodnutí, prožitky a pocity. S nadcházejícími měsíci však nepřichází pouze tma, ale i něco, co je věčné, neměnné a poslední dobou pro nás i vzácné. Ticho, ten libozvučný nezvuk, který tak nutně potřebujeme.

Bílý křížek a dvě lípy. V pozadí prázdný billboard. Melancholie? Lesy jsou tu tak tmavé. Co je to melancholie? Třeba něco jako kořeny stromu, který už neexistuje. Je těžké předpokládat, že víme, komu patřily. Je těžké předpokládat, že víme. Jakou stranou padají listy ze stromů na zem? Nezbývá než doufat, že se nezvedne moc silný vítr…

Přítomnost je vybičovaná reflexe minulosti, míra blízkosti reflexe ke svému předmětu, jak moc jsi při tom, intenzita, s jakou reflektuješ, senzitivita, schopnost zvědomovat probíhající děje a ukládat je do kroniky reflektovaného.