Volnost, rovnost, … svoboda jako pobídka a úzkost jako odpověď. Příliš snadná volba? Podezřelé. Příliš nekomplikovaný vztah? Nepochopitelné. Příliš modré nebe, příliš rovná cesta, příliš mnoho šťastných náhod, příliš citu vůči někomu? Rostoucí paranoia. Lehkost života. V něčem musí být háček.

Anička: To jsem dělala já? Nečtu si své texty zpětně, protože se mi po čase už nelíbí. Když to omylem udělám, vždycky si pomyslím, jak jsem to mohla napsat, takovou hrůzu? Dagmar: Prý chtějí přeci jen postavit knihovnu Kaplického, ale úplně jinde a pro jiný účel. Ten kontext je zcela mimo. Alfons: Jsem jedinečný, výjimečný, populární, a zároveň nejsem nic moc, já jsem totiž umělec. Alžběta: Byla jsem na dovolené v Bulharsku a pokývala jsem hlavou, že nechci zmrzlinu. Ta paní odešla a donesla mi rovnou tři. Josef říkal, že tam ano hlavou znamená ne. No jo, jiné místo, jiné mravy. Kryštof: Zvláštní promluvy. Jste mi všichni nějak cizí. A co je tedy těch pět odcizení v umění?

Ztratili jsme nit. Co teď? Dát význam něčemu externímu, vzdát jej ve prospěch cizí mysli? Ze strachu se s ní identifikovat a nechat ji všechno řídit? Všechno si užít?

Někteří lidé jsou jako voda. A vy jste voda pro ně. Existujete pro sebe už mnoho let a tušíte, že se navzájem budete vždycky potřebovat. Víte o sobě, i když jste na druhém konci světa, zažili jste už několik pádů, ale oni vás nezradí. Můžete se na ně spolehnout. Kdyby byl celý život jen o nich, bylo by to snadné. Vše dává smysl. Není důvod pochybovat.

Když jsem byla malá, existovala země jménem Tuzemsko.

Hledání sama sebe je leitmotivem života v postmoderní společnosti. Se stoupajícím počtem možností míra spokojenosti s vlastním osudem paradoxně nabírá spíše klesavé tendence. Mnozí se ztrácejí v bezbřehé svobodě a uchylují se naopak až k zatvrzelému nacionalismu nebo fundamentalismu. Zaostáváme za světem, který jsme si jako společnost vytvořili?

Jako bys nebyl ve své kůži. Přemýšlíš, jestli to její podivné praskání neslyší holka, co tě objímá. Kůže, kterou desítky let nosíš na kostech a nedaří se ti smířit s tím, že už to začíná být vidět.

Řekli mi, abych napsala článek o módě. Je to těžší než obvykle. Už pár dní mi úplně nedává smysl můj obyčejný život Pražáka, který chodí na kafíčka a na večírky, píše básně, kouká na filmy a živí se fashion marketingem. Nedávno jsem totiž přijela z uprchlického tábora ve Slavonském Brodě v Chorvatsku.

Základ je nedělat to moc složité. Vnímat odžité. Jsme lidi. Prostě… Láska, nevěra, strach, agrese, všechny tyhle regrese Já, k nimž s chutí utíkáme, čerpáme z nich náplň nudy, všeho všudy nikam nevedou. Jsou to jen proudy sebeprudy, soudy nebe a dudy mě skrz tebe podvedou. Povlávají v mojí emoční kůře jako vlákna pavučin. Hledám úhly, pod nimiž se zjeví. Dají mi tě najevo mou krví.

Žijeme v době „ticha před bouří“, blížícího se „zániku Římské říše“ nebo nástupu zářné „éry Vodnáře“? Jak odhadnout, co přijde, a přitom nepropadnout ani konspiračním teoriím, ani zvěstem o konci světa; udržet si rovnováhu mezi politickou apatií a neurotickou angažovaností a vševědoucností?

Prolog: Po ruce mi stejká smůla, k zemi, a lepí se na paty, zvednu hlavu, z nebe padá havran, mrkne na mě, spadne těsně, o kus blíž a měla bych ho nasazenýho v hlavě, havran v hlavě, to není žádná to, vyklove mozek, škytne a vybleje ti ho zpátky… akorát úplně naopak.

Kde leží hranice mezi uměním a košem? A. C. Danto napsal v roce 1984 esej nazvanou „The End of Art“, která se stala jednou z jeho nejvýznamnějších prací. Můžeme jím vytyčený názor chápat i o dvacet let později? Nacházíme podklad pro tyto domněnky v našem prožitku současného umění, nebo šlo jen o určitou „krizi umění“ a následný vývoj směřoval zcela jinak? Jsme za koncem umění?

Na českých diskusích a blozích zpravodajských serverů se šíří obavy, že svobodě slova hrozí zánik. Že v médiích se preferují jen určité názory a že to zavání cenzurou. Proč si teda nezaložit své vlastní stránky a nehlásat tam, co se komu zlíbí?

Depresi si za sebou táhneme jako stín, který je někdy daleko před námi, někdy je slabounký, sotva viditelný, a jindy je větší než my. Když svůj stín dobře schováváte, nikdo nemusí poznat, že k vám patří. Stačí na sobě mít květované šaty nebo tričko s hulící žábou, a lidé si vás zaškatulkují jako pohodáře. Stačí mít krásné oblečení, a lidé ho budou vnímat víc než vaši tvář.

Nechci nic řešit teď ani potom. Jen spát. Fungovat v tom paralelním světě, kde jsou jiná pravidla. Tam se s tebou vídám, když v realitě na sebe nemáme čas.
Objímáš mě. V týhle posteli je chladno. Ale stačí jen usnout. Dveřma do hezkého světa je spánek.

Najdeš svoji princeznu, zabiješ draka a vyhraješ. Zestárneš a budeš mít spoustu dětí, slávy a vzpomínek. Jo, ideální a kouzelný představy. Výmysly. Pohádky.

Po pár měsících rozverného blogování nastupuju na server Prachy jako admin. Lidi o mně v diskusích píší, že jsem cenzor. Jako bloger cítím přirozenou potřebu svěřit se s čerstvými dojmy Velkého bratra. Učiním to v článku, který nazvu Zpověď cenzora.

Už neřešíš, jak se rychle dostat z jednoho konce světa na druhý. Řešíš, jak si zorganizovat ten svůj. Jak ukotvit vlastní život. Rozparcelovat ho na jednotlivý části, protože ti jich dnešní doba s úsměvem vnucuje čím dál víc. Přestáváš dodržovat jakoukoli pravidelnost čehokoli, den si organizuješ z minuty na nádech. Často už se dusíš. Všechno máš hned, sebe kdekoli za pár chvil. Už se nedokážu zastavit a jenom stát.