Americký herec v novém filmu Ad Astra dokonale ztvárňuje novodobé pojetí hrdiny. Je přesný jako hodinky, ale zároveň zranitelný jako dítě. I neohrožený James Bond Stevena Craiga tyto kontury ve svých posledních dílech nenápadně chytá.

Odpojeni jsme byli, odpojení jsme, odpojeni zůstaneme. Dobrovolně a zcela vědomě. Směřujeme ke konečné a konečně samostatné existenci nezávislé na nikom a ničem. Bez vize. Avšak svět je, zdá se, hluboce a hloubkově provázán složitými vztahy, které vlastně již z principu znamenají nemožnost samostatného bytí. Odpojení znamená nebytí. Vzdání se možnosti spolurozhodovat, protože bez spojení s jinými, cizími a dalšími jsme odsouzeni k odpojení. A takoví zůstaneme. Tedy pokud s tím něco neuděláme.

Vše se odehrává v postupném koloběhu, rytmicky. Tak jako se Země otáčí kolem své osy a zároveň putuje po své oběžné dráze kolem Slunce. Čas plyne ve své nekonečné pouti a my se snažíme zaplnit ten prostor mezi údery pomyslných hodin. Občas se stane, že do života přijde nějaký karambol a to nám, zdá se, je pokynem k zastavení, k přechodu, k odpojení.

Napřed se jen tak koukaly a já jsem se taky jen tak koukal. Jako obvykle. Teď se usmívají. Jako by těm pornoherečkám ze zalepeného oka vypadly.

Opojení, hédoné, stav slasti, vrcholného uspokojení, nirvány. Když je člověk sám uprostřed jsoucna, přírody, s hvězdami a sluncem nad hlavou se tento stav přibližuje rajské blaženosti. Opojení je ale přesáhnutí toho slastného okamžiku bytí, pocitu vítězství. Je to setrvání v tomto zvláštním stavu, kdy všechny smysly jsou prostoupeny libostí.

Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Prvního proslavil Instagram, druhého televize. Lil Peep je synonymem pro drogový trap, Charles Manson pro masovou vraždu. Zemřeli čtyři dny po sobě.

Shon a ruch velkoměsta jsem již před pár dny nechala v zádech a na nějakou dobu se odstěhovala na venkov. Pod střechou se tu uhnízdili ptáci, kteří zpívají slunci a životu svou píseň. Konečně ticho.

Lidi přijeli kvůli filmu, já kvůli lidem. Ale já nejsem film. Nebo možná jo.

„Tam už nikdy nepojedeme,“ dušuje se máma poté, co se rozbrečela u léčitele, který na ni křičel, že se nemá ráda. Bylo to trochu přísné, ale něco se ve mně zlomilo: Co když měl vlastně pravdu? Ostatně to stejné křičel i na mě, jak tam tak seděl za velkým stolem s kyvadlem v ruce a prstem něco ve vzduchu namotával. Taky jsem brečela, nešlo to udržet. Od té doby uběhl asi rok a půl.

Slam poetry – autentická zpověď aneb performativní ztvárnění své vlastní básně tady a teď. Zatímco diváci mají jasno již po první návštěvě, ve slamerské komunitě to neustále vře a vedou se dohady o tom, co je, a co už není slam poetry. Každý má svůj názor, i když původní záměr a myšlenka se dávno naředila časem i vzdáleností místa vzniku.

„Můžu s tebou chodit?“ zeptal jsem se jí, „já hrozně rád chodím…“ Cítím se jako histrión. Možná je to jen beranská neochota ke kompromisu.

Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.

Není důležité, co se koná, ale v jakém prostoru. Vždycky si sedám do rohu, člověk tam má největší moc.

Se zkušenostmi s prací s umělci bych chtěla vyjádřit svůj názor na romantický mýtus osamělého umělce a objasnit realitu uměleckého procesu.

Procházel jsem se zenovým lesem. Sedl jsem si na mechem porostlý pařez, že budu před kolemjdoucími předstírat meditaci. Místo toho jsem začal psát a dopsala mi propiska. Tak mě tam spatřili s několika slovy a čmáranci. Děcka pozdravila.

Vděčíme jí za všechno. Však jsme její neoddělitelnou součástí. Často se tváříme a konáme, že jsme všemohoucí bytosti, že můžeme opanovat, co se nám zlíbí. Je to ale právě naopak. Je to ona, kdo o nás rozhoduje. Ne my o ní. Jsme jí vydáváni každý den na pospas. Stačí aby silněji zafoukal vítr a naše skvělá elektrická síť zkolabuje. O kom mluvím? O Přírodě!

Na sv. Valentýna se nám narodila dvě kůzlata, jaký krásný dar od přírody, pomyslela jsem si. Taky teplé sluneční paprsky, zurčivá voda potůčku, šum listnatých stromů, vůně květů jabloní a třešní. Naše pramáti se s námi dělí o každé své potěšení. Jak my jí oplácíme její štědrost?