Markéta Mazlová, studentka oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ pedagogické fakulty v Praze, má trošku jiné zájmy, než je pro dvaadvacetileté slečny běžné. Věnuje se lektorování kojeneckého plavání, díky kterému se od roku 2006 postupně dostala k masážím dětí a kojenců, přírodní kosmetice a zdravějšímu náhledu na možnosti stravování. Příležitostně se účastní seminářů týkajících se waldorfské pedagogiky a v neposlední řadě by ráda dosáhla vzdělání eurytmického.

Recyklace. Zodpovědnost. Životní prostředí. Slyším je na každém rohu, koukají na mě z každých novin. Jsem bombardována výzvami a připadám si jak malé dítě. „Třídit jsme se už naučili, teď budeme recyklovat,“ přečetla jsem si před pár dny na lavičce v parku a moje první myšlenka se týkala výše inteligence autora tohoto zajisté společensky prospěšného sdělení.

Sešli jsme se s kolegy z kanceláře na obědě v nedaleké restauraci, abychom oslavili narozeniny jisté Elišky. Bodrý a štědrý Moravák Pavel objednal láhev sektu. Máme objednáno, sedíme, popíjíme, hledáme témata k hovoru.

Prague is famous for many reasons. One that has made this city famous in the last 20 years is the gay porn industry. It has been said that Prague makes more gay porn per-capita than anywhere else in the world – perhaps due to lower production costs, the Czech people’s casual attitude towards sex, or the fact that you can get people to do a lot in front of the camera for relatively low rewards.

Každý středeční večer probíhá v klubu Tingl Tangl jedna z nejznámějších travesti show v Praze. Než jsem vstoupila, netušila jsem, jak vypadají návštěvníci. Ale hned u vchodu mě jedna slečna ujistila, že dnes se jedná o vcelku normální zábavu mladých lidí – poté, co pronesla ke své kamarádce: „Zoo včera byla super, aspoň že jsi dorazila dnes na tu travesti!“

Převlékat se za opačné pohlaví může být pro někoho handicapem, pro jiného prokletím. Čtyřicetiletý Tomáš alias Diana to ovšem vnímá jako dar od boha. V travesti show vystupuje přes dvacet let a momentálně působí v jednom z nejúspěšnějších klubů v Praze.

Rozhovor, který jsem exkluzivně připravovala pro web Pecky s Barbarou Hacsi, moderátorkou magazínu Q. Zajímalo mě, co je to vlastně queer a jak se vnímají gayové a lesby mezi heterosexuální většinou. Zda jsou opravdu tak odlišní, jak se nám stereotypně zobrazované charaktery snaží naznačit a co vlastně pro ně příslušnost k duhové vlajce znamená.

Vždycky, když jsem někde četla nebo slyšela slova „lesbian, gay, bisexual, transgender“ zarazilo mě, proč se lidé tak silně identifikují na základě sexuální identity, která je výsostně intimní a během lidského života vysoce proměnlivá.

Tolerance společnosti vůči módním výstřelkům je dnes už skutečně velká a šokovat dokáží jen ty zcela extrémní, které jsou buď nechutné nebo boří jedny z mála posledních tabu, kterými zůstávají smrt, zrození a sexualita.

Porušuje 90 % pravidel rádiového vyslání. Jde proti proudu a možná právě proto si nachází posluchače, kterým nevyhovuje slyšet z éteru opakované písně a veselé moderátory. Dříve bylo Radio 1 jakýmsi symbolem svobody, dnešní generace jej vnímají už jen jako alternativní rádio bez té příchuti revolty, jež provázela začátky Radia Stalin.

Kdo nezná Alexandra Hemalu, ať zvedne ruku. Jeden z nejznámějších televizních hlasatelů se narodil roku 1952 a svým působením na obrazovce ovlivnil několik československých a následně českých generací. Chtěli jsme vědět, jaký to je pocit – být živou klasikou české historie. A tak jsme se zeptali.

Rozhovor s ekonomem Tomášem Sedláčkem.

Všimneme si ještě loga sponzora na programu divadelního představení? Postřehneme, že nad orchestrem visí banner generálního partnera koncertu? A vadí to někomu? A komu se to líbí?

Český film měl po letech normalizace šanci vstoupit na cestu zodpovědnosti a pokory, místo toho se utrhl ze řetězu a zmateně se motal v soběstředném kruhu, obviňujíc všechny kolem ze svého nesourodého tance. Představme si situaci, že nemocný bude pokašlávat v tramvaji, chrchlat a plivat chuchvalce infekčního hnisu na všechny kolem, a přitom bude své spolucestující kýčovitě objímat a dojímat je nejsentimentálnějšími plytkými city. Jistě jej z tramvaje vyvedou. Mnoho českých filmařů však toto beztrestně provádí, a podílí se tak na duševním mrzačení tohoto národa.

Asi nejznámější film Marca Ferreriho, který roku 1973 vyvolal značné znepokojení, má co říct i v dnešní době. Možná ještě o něco více. Vyjadřuje se totiž k tématům, která většinou téměř nezestárla, a činí tak s elegancí, kterou by mu dnes mohl leckdo závidět.

Stále více odvětví našeho života se řídí heslem „rychle a výkonně“. Bohužel tu platí to samé jako u jídla z McDonaldu – sice rychle, ale nevýživně.

Říká se, že sytý hladovému nevěří. Možná bych si tak mohla vysvětlit obecnou tendenci lidí dnešní doby k přejídání.

Dumpstering je způsob obživy, nebo chcete-li životní styl, při němž se živíte hlavně věcmi, které najdete v popelnici. Ač to někoho možná překvapí, v kontejnerech je možné najít skoro všechno, co potřebujete k životu. A plně funkční.