Troufnu si tvrdit, že tahle výstava bude bavit úplně všechny. Každý byl totiž někdy dítětem, každému se čas od času něco zdá a každý má nějaké ty touhy. A to jsou také hlavní témata, kolem kterých se tvorba Jana Švankmajera točí: dětství, sny a erotismus.

Ztohoven jsou skupina, kterou znáte, i když nechcete. Moderní rebelové, „ti, kteří udělali v televizi ten atomovej výbuch a veřejně vyvěsili čísla všech politiků“. Díky reputaci známých odpůrců pravidel na jejich nový počin, film Občan K., vyrazil nebo chce vyrazit každý, kdo se považuje za člověka kulturního, dění sledujícího. Stojí to ale za to?

Také máte pocit, že se s celovečerními animáky „pro dospělé“ roztrhl pytel a vám bude opravdu silně nevolno, pokud uslyšíte další Wall-e? Pixar to možná skutečně přehání se snahou vyždímat z unavených pracujících slzu dojetí nad balením popcornu, já se však nyní chci bavit o animaci úplně jiného rázu. A to doslova sebevražedného.

Tetování jako módní hit současnosti. Nebo ho další vlna už odplavila? V Dokumentu pro lidi ale nejde jen o tetování. Snaží se pojmenovat a zhodnotit dnešní společnost.

Atmosféru kina nenahradí televize ani promítání na stěnu proti gauči. Ta sounáležitost s ostatními zpestřuje filmový zážitek. Pravidla kinového sdílení totiž nejsou pevně definovaná. Vytříbené způsoby diváků začínají vyplouvat na povrch záhy po zhasnutí světel v promítacím sále.

Sedím na gauči v druhém patře gymnázia Na Pražačce a zhluboka dýchám. Za pět minut jdu na řadu, v rukou žmoulám kapesník a doufám, že maturitu přežiju. Najednou se na schodišti objeví Olga Špátová s kamerou a ptá se: „Připravena?“ Přitakám a odcházím do třídy, o trochu klidnější.

„Money makes time. It used to be the other way around. Clock time accelerated the rise of capitalism. People stopped thinking about eternity. They began to concentrate on hours, measurable hours, man-hours, using labor more efficiently.“

Chodit stále do kina vyjde celkem draho. Zkuste si tentokrát udělat domácí projekci dokumentů. Usaďte se, udělejte si pohodlí a nezapomeňte Coca-Colu a brambůrky.

U některých filmů vám uteče čas v kině extrémně rychle. A jsou také filmy, po jejichž zhlédnutí máte chuť vyzkoušet něco nového. Nebo ochutnat whisky trochu jinak. Andělský podíl bezpečně zapadá do všech zmíněných kategorií.

Unikat před realitou, domovem, utíkat před životní láskou či vrahem. To jsou různé náměty, kterými je možné se ve filmech setkat. Většinou ničím novým nepřekvapí. Jsou tu ale dva snímky, které nabízejí trochu jiný úhel pohledu.

Představte si, že jste ležák. Lidská bytost ve stavu, který angličtina označuje slovem „vegetable“ – zelenina. Nemůžete se hýbat, máte nepřítomný výraz, nic s vámi není. Mysl bloudí kdesi v mlze mezi snem a realitou. Najednou se objeví mladý nadšený doktor, který vám dá slupnout pilulku a do té sdílené reality vás probudí. A navíc se to skutečně stalo!

Snímek Vendeta rozhodně více zaujme, pokud o něm vůbec nic netušíte. Určitě se nesluší příliš prozrazovat, aby divák nebyl ochuzen a dostal prostor pro vlastní představivost. Znát hlavní zápletku už může znamenat příliš, proto se pokusím nastínit děj co nejméně. A to je u recenze tak trochu paradox.

Andrej Zvjagincev je režisér, jehož rukopis vám buď přiroste k srdci, nebo vás bude nudit. Tomu, kdo oceňuje spíš klipovité střihy a jasnou dějovou linku, která odsýpá podle jasných zákonitostí, mohou jeho filmy připadat rozvleklé a dost možná nezáživné. Pokud však máte slabost pro onen typicky ruský mix zádumčivosti, drsného zobrazení reality a snahy dát záběrům cosi jako duchovní rozměr, potom sedíte ve správném kině.

Možná je to jen další příběh nevyrovnané rockové hvězdy. Nebo spíše mladého otce, který není schopen dostát svým závazkům a rozhodnout se mezi rodinou a milenkou? Film Control se pokusil nahlédnout pod masku, za kterou se skrýval Ian Curtis.

Jsou filmy, které se dají považovat za opravdu účinnou antikoncepci. Musíme si promluvit o Kevinovi je jedním z nich. Po jeho zhlédnutí vás touha po rodičovství zaručeně a alespoň na čas přejde.

Mělo to být překvapení sezóny. To by však nesmělo filmovou adaptaci slavného řeckého bestselleru špinit tolik „ale“.

Kdo z nás nechodil někdy do školy? A kdo z nás sám nebydlel na koleji nebo alespoň někoho takového nezná? A kdo z nás už na toto téma neviděl nějaký film? Odpověděli jste kladně alespoň na jednu z těchto tří otázek? No právě…