Zašitá pusa, hořící „majdanovské“ pneumatiky, přibitý k Rudému náměstí šourek. Kontroverzní, skandální, pobuřující, odpudivé, bláznivé, za hranou. Zhruba takový obraz a emoce vyvolává ruský performer Pjotr Pavlenskij v běžném čtenáři, který toto jméno zaslechl jen ze senzacechtivých novinových titulků.

Jsou mezi námi tací, kteří jednoho dne opustí pohodlný život plný dostatku a vyrazí pomáhat těm nejpotřebnějším. Markéta Němcová pracuje pro organizaci Lékaři bez hranic a tři měsíce strávila v uprchlických táborech v Africe.

Přicházím domů unavená po celém dni, zastavuji se u poštovní schránky a v ní na mě čeká pohlednice. Otáčím jí a vidím, že je ze Švýcarska, jindy zase z Japonska, Spojených států nebo Finska. Na její přední straně je Monetův Východ slunce, váza Van Goghových slunečnic nebo Warholova sítotisková kráva. Lidi, od kterých mi pohlednice přišly neznám a oni mně také ne. Tak jak k tomu došlo?

Zlitá svou nadějí svítáš v soumraku svých tušin. Už mušim. Všechno to bublá, pracuje. Buď s tím. Baví mě se do nich nořit, být jimi. Co jsme jiného než jeden druhým? Pouhý pohled, poslech nás přivine. Přelije věčně neposlušnou pozornost.

Nenávist je po strachu a lásce jednou z nejintenzivnějších lidských emocí. Na rozdíl od prvních dvou ale snadno přesahuje hranice osobnosti a začíná se šířit společností jako nemoc. Nenávist je nakažlivá jako mor a jako mor plyne z nevědomosti, zbídačelosti a špatné mentální hygieny.

Pokud v nás umělecké dílo probudí odpor či dokonce pocity nenávisti, aniž by to bylo jeho primárním účelem, vypovídá to o jeho síle a kvalitě, neboť dokázalo poukázat na náš vnitřní problém. Ten nikdy nekoření v díle samotném, ale sídlí v niterném světě diváka, jenž z nějakého důvodu nepřijímá jeho obsah. Odmítané umění se s odstupem času jeví jako to nejzásadnější pro svou dobu.

Probudit se v osobě, kterou miluješ, je jediná cesta, jak přijmout sebe samého. Ale předtím musíš uspat tu, kterou nenávidíš.

Kdo by si myslel, že ve městě se dají jablka a jiné ovoce sehnat jen v obchodech, byl by na omylu. Díky mobilní aplikaci se dají objevit místa nedaleko vašeho bydliště, kde je možné sbírat různé ovoce, ořechy a bylinky. A nejlepší je, že je to zdarma.

Přeměň duši na slova, aby bylo cesty zpátky. Utvořit kruh znamená uzavřít kruh. Když něco tvoříme, tak to uzavíráme. Napodobujeme nekonečno. Kruh je nekonečná přímka. Přímka je přítomnost. Náš čas je omezený. Abychom se cítili celí, potřebujeme aktivovat centra slasti. Stanovit a protnout žádostivou tečnu.

Zahrádkaření v současné době zažívá svou renesanci. Pravděpodobně proto, že čím dál více začínáme řešit, co jíme, a chceme vědět, odkud jídlo pochází. Je to přímá cesta k tomu, začít si sám některé plody pěstovat, což se zdá být v centru velkoměsta skoro nemožné. Řešením jsou však komunitní zahrady, které v uplynulých letech začaly vznikat i v Praze. Jednou z nich je spolek Prazelenina, sídlící v pražských Holešovicích, o kterém jsem si povídala s jejím předsedou Filipem Volavkou.

Darina Alster (* 1979) je vizuální umělkyně, žijící a působící v Praze. Stěžejní je pro ni vyjadřovat se prostřednictvím performancí či instalací. Klíčovým momentem její tvorby je práce s tělem. Její tvorba interpretuje osudová témata, vlastní životní příběh nebo věci, které se jí přímo dotýkají. Osobní téma se často odráží do společenského nebo politického. Darina právě očekává svého druhého potomka a mě zajímalo, jaký má těhotenství a mateřství vliv na život umělkyně.

To psycho jsme jen my. Ale znamená to, že se není čeho bát? U této otázky psycho teprve začíná. Je v pořádku bát se sama sebe? Dát něčemu veškerou víru a vzápětí s brekem zahořknout, hledat temný kout a shledat se neřešitelným, a to dlouhodobě? Jak se setkat s tím šťastným, který tu vždycky je? Vytkat do jeho bledě nepoznatelné nevinnosti svůj význam? To by ho asi právě zničilo. A to on se nedá.

Umělec Martin Mulač opíjí noc, podmaňuje si její blaženou temnotu a pod jejím kouzlem zaříkává noční můry a mění je ve skutečnost.

Zvrátit hodnotu. Postavit ji na hlavu, jestli teda v tom lepším případě vůbec nějakou má. Nebo přidělat o pár víc končetin, pár let jí přidat. Pak ji nechat šlapat v loužích. Celé už to nabývá představ, které se v čisté mysli jen málokdy udrží déle, než se zlomí vaz.

Přáli jste si už létat jako pták? Nebo se vznášet lehce ve větru jako peříčko či chmýří odkvetlé pampelišky? Už nemusíte čekat na sny o létání. Díky větrnému tunelu si to můžete sami vyzkoušet na vlastní kůži, a navíc vám při tom nehrozí skoro žádné nebezpečí.

Volnost, rovnost, … svoboda jako pobídka a úzkost jako odpověď. Příliš snadná volba? Podezřelé. Příliš nekomplikovaný vztah? Nepochopitelné. Příliš modré nebe, příliš rovná cesta, příliš mnoho šťastných náhod, příliš citu vůči někomu? Rostoucí paranoia. Lehkost života. V něčem musí být háček.

Nastala doba, kdy za nás básně píší počítače, a to nespočetněkrát za den a zcela samozřejmě. Všimli jste si někdy, že zatímco zadáváte heslo do vyhledávače, nabízí vám často absurdní kombinace, kterým se zasmějete? Vězte, že nejste sami, protože tyto výplody začali na sociálních sítích shromažďovat lidé po celém světě. Jedním z nich je správce české facebookové stránky Google poezie Tomáš Miklica, kterého jsem se zeptala na několik věcí z e-zákulisí tohoto fenoménu.

Představte si, že se zavřete v pokoji a po dobu minimálně šesti měsíců ho neopustíte. Jídlo si necháte vozit, hygienu omezíte na minimum a svůj život přesunete do virtuální roviny. Nepředstavitelné? Takhle ale po světě žije už víc než milion mladých lidí. Je to nemoc a degenerace společnosti, nebo přirozený vývoj? Jde o fenomén hikikomori.