Anička: To jsem dělala já? Nečtu si své texty zpětně, protože se mi po čase už nelíbí. Když to omylem udělám, vždycky si pomyslím, jak jsem to mohla napsat, takovou hrůzu? Dagmar: Prý chtějí přeci jen postavit knihovnu Kaplického, ale úplně jinde a pro jiný účel. Ten kontext je zcela mimo. Alfons: Jsem jedinečný, výjimečný, populární, a zároveň nejsem nic moc, já jsem totiž umělec. Alžběta: Byla jsem na dovolené v Bulharsku a pokývala jsem hlavou, že nechci zmrzlinu. Ta paní odešla a donesla mi rovnou tři. Josef říkal, že tam ano hlavou znamená ne. No jo, jiné místo, jiné mravy. Kryštof: Zvláštní promluvy. Jste mi všichni nějak cizí. A co je tedy těch pět odcizení v umění?

Mezi svými kolegyněmi je tvarem i funkcí naprosto atypická, speciální. Denně projíždí Prahou, sklízí obdiv a zájem. Denní focení, přenosy a sláva. Mazací tramvaj je novodobý pražský fenomén. Za celým tím pozdvižením sedí každý den člověk, bez kterého by se naše slavná mazačka nerozjela. Řidič, který je od všeho toho pozdvižení distancován. Odcizený solitér na vlastní dráze.

Ztratili jsme nit. Co teď? Dát význam něčemu externímu, vzdát jej ve prospěch cizí mysli? Ze strachu se s ní identifikovat a nechat ji všechno řídit? Všechno si užít?

Hledání sama sebe je leitmotivem života v postmoderní společnosti. Se stoupajícím počtem možností míra spokojenosti s vlastním osudem paradoxně nabírá spíše klesavé tendence. Mnozí se ztrácejí v bezbřehé svobodě a uchylují se naopak až k zatvrzelému nacionalismu nebo fundamentalismu. Zaostáváme za světem, který jsme si jako společnost vytvořili?

Fenomén vousatých chlapíků se pomalu rozmáhá i v Čechách. Dorazily k nám první ozvuky tohoto celosvětového proudu. Jak už je v našich končinách zvykem, okořenili ho čeští muži lehkou nadsázkou a recesí.

Jako bys nebyl ve své kůži. Přemýšlíš, jestli to její podivné praskání neslyší holka, co tě objímá. Kůže, kterou desítky let nosíš na kostech a nedaří se ti smířit s tím, že už to začíná být vidět.

Hypnóza je opředená celou řadou mýtů a pověr, jež v mnohých probouzejí obavy ze zmanipulování. Nic takového ovšem není možné. Jak vlastně hypnóza funguje? Co všechno lze řešit hypnoterapií? A jaké je takové posezeníčko u hypnotizéra?

Základ je nedělat to moc složité. Vnímat odžité. Jsme lidi. Prostě… Láska, nevěra, strach, agrese, všechny tyhle regrese Já, k nimž s chutí utíkáme, čerpáme z nich náplň nudy, všeho všudy nikam nevedou. Jsou to jen proudy sebeprudy, soudy nebe a dudy mě skrz tebe podvedou. Povlávají v mojí emoční kůře jako vlákna pavučin. Hledám úhly, pod nimiž se zjeví. Dají mi tě najevo mou krví.

Žijeme v době „ticha před bouří“, blížícího se „zániku Římské říše“ nebo nástupu zářné „éry Vodnáře“? Jak odhadnout, co přijde, a přitom nepropadnout ani konspiračním teoriím, ani zvěstem o konci světa; udržet si rovnováhu mezi politickou apatií a neurotickou angažovaností a vševědoucností?

Potkávám se s neobyčejně vysokou ženou, zvláštní, elegantní, avšak s patrným mužským čímsi… Michelle Adlerová má perfektní manikúru, doplňky a černý kožich. Michelle je transsexuálka.

Prolog: Po ruce mi stejká smůla, k zemi, a lepí se na paty, zvednu hlavu, z nebe padá havran, mrkne na mě, spadne těsně, o kus blíž a měla bych ho nasazenýho v hlavě, havran v hlavě, to není žádná to, vyklove mozek, škytne a vybleje ti ho zpátky… akorát úplně naopak.

Na českých diskusích a blozích zpravodajských serverů se šíří obavy, že svobodě slova hrozí zánik. Že v médiích se preferují jen určité názory a že to zavání cenzurou. Proč si teda nezaložit své vlastní stránky a nehlásat tam, co se komu zlíbí?

Pokračuje podzim. Období dost depresivní pro nás všechny. Dříve se stmívá, počasí vlhne a blíží se i konec roku, který nám připomíná, kolik jsme toho zase letos nestihli. Je schopen člověk rozlišit sám u sebe lehkou nervozitu a špatnou náladu od skutečné deprese?

Nechci nic řešit teď ani potom. Jen spát. Fungovat v tom paralelním světě, kde jsou jiná pravidla. Tam se s tebou vídám, když v realitě na sebe nemáme čas.
Objímáš mě. V týhle posteli je chladno. Ale stačí jen usnout. Dveřma do hezkého světa je spánek.

Jak jsem rostla, přestávala jsem svou rodinu vnímat jako vševědoucí bytosti a přirozeně začala být kritičtější k názorům jejích členů. Jak je zcela běžné. Stejně tak se vyvíjela má vlastní potřeba účasti na rodinných sešlostech a postoj k těmto akcím a jejím účastníkům. A ačkoliv se snažím své blízké všeobecně co nejvíce respektovat, občas přichází momenty, kdy mi v tom brání jejich vlastní despekt.

Najdeš svoji princeznu, zabiješ draka a vyhraješ. Zestárneš a budeš mít spoustu dětí, slávy a vzpomínek. Jo, ideální a kouzelný představy. Výmysly. Pohádky.

Po pár měsících rozverného blogování nastupuju na server Prachy jako admin. Lidi o mně v diskusích píší, že jsem cenzor. Jako bloger cítím přirozenou potřebu svěřit se s čerstvými dojmy Velkého bratra. Učiním to v článku, který nazvu Zpověď cenzora.

Už neřešíš, jak se rychle dostat z jednoho konce světa na druhý. Řešíš, jak si zorganizovat ten svůj. Jak ukotvit vlastní život. Rozparcelovat ho na jednotlivý části, protože ti jich dnešní doba s úsměvem vnucuje čím dál víc. Přestáváš dodržovat jakoukoli pravidelnost čehokoli, den si organizuješ z minuty na nádech. Často už se dusíš. Všechno máš hned, sebe kdekoli za pár chvil. Už se nedokážu zastavit a jenom stát.