Registrací souhlasíte s pravidly hry a zavazujete se je dodržovat. Po registraci každý z hráčů obdrží rodné číslo – a může se zařadit do hry. Poté, co se hráč osvědčil, získává po osmnácti letech oprávnění k samostatné verzi hry. Hra smrtí končit nemusí.

Můžou to být kravaťáci i úplní otrhanci, muži i ženy. Zaujímají občas skutečně krkolomné pozice, ráno bývají mírně otlačení, nevyspalí a nevrlí. Můžete se do jejich řad zařadit jednodušeji, než si myslíte. Nejlepší šanci máte v létě, kdy přichází doba dovolených. Ano, spáčem na letišti se může stát každý.

Prší, prší, jen se leje. Počasí hraje velkou roli při pořádání akcí. Jenže ho nelze naplánovat. A tak Bezpeněžní zóna u Kostnického náměstí neměla své poklady komu nabídnout.

Představte si, že jste ležák. Lidská bytost ve stavu, který angličtina označuje slovem „vegetable“ – zelenina. Nemůžete se hýbat, máte nepřítomný výraz, nic s vámi není. Mysl bloudí kdesi v mlze mezi snem a realitou. Najednou se objeví mladý nadšený doktor, který vám dá slupnout pilulku a do té sdílené reality vás probudí. A navíc se to skutečně stalo!

Mladá hezká dívka s hnědými vlasy, rovně ustřiženými, dlouhými do půli stehen, stojí na hromádce žlutého a červeného listí a kochá se, jak krásně s dědečkem vybudovali nový bazén.
Její bratr Karel, hudební skladatel, přichází a divně se tváří. Přistoupí až k dívce a zakousne se jí do ruky. Dívka si prohlíží kousanec a dojde jí, že bratr už je zombie a nyní se i ona stane zombií.

Už odmalička mám strach z doktorů a občas zjišťuji, že nejsem jediná. Nejspíš to bude nepříjemnými vzpomínkami. V moci lékařů jsem se často cítila jako nesvéprávná. Jako kdyby mohli rozhodovat o mém osudu, aniž by se zeptali na můj názor. Jako kdyby to byli nadlidé, kteří mi mohou diktovat, aniž by je zajímalo, co si myslím já.

Vidím chlapíka od hlavy až k patě v černém, s ušmudlanou tváří a umouněnou štětkou přes rameno. Kominík!, křiknu a chytím se za knoflík pro štěstí. O dvě ulice dál míjím podobně umazaného člověka, stejně nevoňavého, jen místo drátěné štětky třímá v ruce kelímek na drobné. Odvracím se a štěstí přeji spíš jemu. Dokázala bych je rozlišit umyté a nahé?

Muži, jako já, to nechápou – slečny od malička sní o svatbě. Když se pustí do popisu vysněné svatby, začnou: „Budu mít takové a takové svatební šaty…“. Copak jsou tím nejdůležitějším? Co je na svatebních šatech tak fascinuje a přitahuje?

Ve starověkém Římě by fyzicky napadli cizince, který by si oblékl tógu bez dovolení, a středověcí francouzští šlechticové by nepochopili, že jste chlap a nenosíte punčocháče (tehdy chosses). Za komunismu honili „máničky“ a dnes se musíte sakra snažit, abyste někomu připadali trochu divní. Móda jde s dobou, ale jejím doprovodným prvkem stále zůstává uniformita stylu. Oblékáme se, abychom něco vyjádřili a někam patřili. Nebo právě vy ne?

Určitě je znáte. Třeba je i sami používáte. Já jsem si na ně vypěstovala alergii. Říkám jim „nemožné věty“.

Lena Mechtchanová byla součástí redakce zhruba rok, od založení časopisu na podzim 2009 do konce roku 2010. Byla nepřehlédnutelnou redaktorkou, která se věnovala převážně divadlu.

Vykládal mi svoje plány. Hubenej kluk. Takovej ten typ, u kterýho tušíte, že má dobrý nápady. A s určitostí víte, že je jedním z těch, kterej je uskuteční.

Jak poskytnout svoje dílo k volnému šíření, ale zároveň zůstat autorem, jsem se zeptala právníka Petra Jansy z Creative Commons ČR. Právě licence CC umožňuje poskytnout licenci k legálnímu a zároveň volnému šíření.

Autorem fotografií je zde stroj a tudíž nevznikají žádné autorské vazby, i když je výsledkem jeden z nejvíce napadaných a poškozovaných subjektů.

Tak co, jaký na to máte názor? Máte dojem, že jste v právu, kašlete na to nebo prostě jen stydlivě kradete? Autorská práva jsou v dnešní době neustálého „to jsem dneska stáhnul z torrentů“ jen technicky existující položkou, prakticky vymazanou z uživatelské mysli.

Nejsem moc bohatý, ale za kvalitu si zaplatím rád. I tak je pro mě samozřejmostí zaplatit za věci a služby, za které jiní lidé nemají ve zvyku platit. Rád si koupím jízdenku na tramvaj, i když vím, že umím rychle utíkat. Rád si bezedný kelímek naplním jen jednou, protože mi to stačí. Rád do pokladničky „vstupné dobrovolné“ vhodím pár kaček. A stejně tak rád zaplatím umělcům za to, že si poslechnu jejich hudbu.

Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.