Zkoumání sebe sama prostřednictvím rozsáhlejších cyklů autoportrétů patří pevně k dlouhé tradici západního výtvarného umění. Výtvarník Michal Drozen variuje tento princip pomocí jistých lifestylových a subkulturních prvků, aniž by se vzdaloval od obecnějšího vztahu k sobě samému.

Poslední patro Veletržního paláce je po roce opět zaplněno směsicí produktů, instalací, objektů, projekcí, šperků, obrazů, modelů a obecně výtvorů všech možných forem a významů. Probíhá zde totiž po roce další výstava nejzajímavějších projektů UMPRUM, letos netradičně „Vysokého času spojování odlišeného a vrstvení materiálů“. Co se pod tímto zvláštním názvem skrývá?

Těžká planeta, povídka a výbor sci-fi příběhů z doby dětství Josefa Bolfa, dala název i jeho současné výstavě. Destruující charakter extrémní gravitace z povídky se přenáší i do hlavy autora, který nemůže jednoduše opustit nehostinný prostor svých traumatických představ a vznést se směrem do kosmu. Opět proto musí, veden touto přitažlivou silou, sestupovat opačným směrem do hlubin vlastních vzpomínek.

Zeď. Základní architektonický prvek určující vymezení prostoru a ztělesnění omezenosti pohybu, ale zároveň i nedílná součást našich příbytků, rozlišení mezi „venku“ a „vevnitř“, pohodlí a bezpečí. Nebo ještě něco úplně jiného, nečekaného, co se čtyři umělci rozhodli ukázat v MeetFactory.

Téměř pětiměsíční pozornost v hlavním výstavním prostoru Centra pro současné umění DOX získalo dvanáct fotografů světového významu. Ta jejich se skrze fotoaparát poutá k Izraeli a Západnímu břehu Jordánu.

Pohled do noci, která v nekončícím koloběhu dennodenně proměňuje a skrývá vše kolem nás. Když se venku setmí a přirozené světlo vyprchá, přichází do popředí světlo umělé. Lustry, lampy, zářivky, svíčky i žhnoucí cigaretové oharky získají najednou na významu a vrhnou světlo na tu intimní část našich životů, kterou prožíváme po setmění, za okny svých bytů.

Letošní ročník Festivalu Fotograf nese název „Vidět a věřit“. Hledá odpověď na otázku, do jaké míry nám médium fotografie objektivně zprostředkovává realitu. K tomu se v rámci akce vyjadřuje série výstav, akcí a diskuzí.

Umělecké školy v posledních letech rostou jako houby po dešti. O významu akademického vzdělání pro umělce se vedlo již mnoho diskuzí a názory se různí. Mnohem zásadnější otázka je, jak po škole uspět. Co láká dnešní mladé kurátory v Česku? A jaké jsou vůbec možnosti tvůrců současné kultury? Rozhovor s Karinou Pfeiffer Kottovou, kurátorkou galerií MeetFactory a INI Gallery, s nadsázkou přináší jistý „návod k použití“.

Únik z Prahy, která bývala magická, ale teď už je prý jen šedá. Útěk z věčného shonu, který vládne v této „mašině na prachy“, do tvůrčího světa Chaosu, jenž může být stavem mysli, ale zároveň i konkrétním místem. Obrazová výpověď ženy, která tuto cestu podnikla.

Koupit v dnešní době mobilní telefon bez digitálního fotoaparátu dá pořádnou fušku. Digitalizace obrazu nám již přijde téměř jako podmínka. Je to ale jen vliv nástrojové standardizace. Klíč k uchopení technologie a k její podstatě najdete v Domě fotografie.

Podprahová komunikace Vladimíra Kokolii s Ondřejem Basjukem je tématem společné výstavy v galerii Jelení. V pozici učitele a žáka se oba pokouší o rovnocennou spolupráci.

Své retrospektivy v Městské knihovně v Praze se Jan Kubíček nedožil, zemřel v říjnu loňského roku. Výstava se tak nechtěně stává poctou výtvarníkovi in memoriam (možná až příliš bezvýhradnou) a symbolicky uzavírá jeho mnohaleté dílo.

Svou první výstavou o sobě dává vědět staronová galerie, která byla donedávna spojována s prostorem Filozofické fakulty v Celetné ulici. Bývalá galerie K4 se plně odpoutává od studentských aktivit na zmíněné škole a stává se nezávislou galerií, prezentující mladé progresivní umění na naší scéně. Z K4 se stává KIV.

V Praze se otevřela výstava věnovaná dílu a životu jedné z neprávem zapomenutých českých meziválečných umělkyň. Práce Vlasty Vostřebalové Fischerové (1898–1963) patří k nejosobitějším výtvarným projevům českého meziválečného umění a staví se do nového světla.

Marek Meduna improvizuje v rámci vytyčených mantinelů v galerii NoD. Výsledkem je poměrně silně smyslově založená výstava, která záměrně potlačuje metaforické a významové čtení prezentovaných děl.

Ačkoliv u nás není pojem „konkrétní“ nebo „konstruktivní“ směr ve spojení s uměním příliš znám, na mezinárodní scéně je uznávanou součástí výtvarného světa, a s ním i jeho čeští umělci. Tuhle konkrétní díru ve vzdělání si teď můžete konstruktivně doplnit na výstavě Jana Kubíčka.

V galerii Futura je do 15. června k vidění skupinová výstava patnácti českých i zahraničních umělců, která vyvolává možná více otázek, než sama zamýšlela. Trochu rozpačitý dojem vzbuzuje zejména samotné prezentované umění.

Práce Pavla Hečka se v druhé polovině osmdesátých let a celé následující desetiletí pravidelně objevovaly na zásadních přehlídkách české fotografie. Představován byl jako výrazná postava spojující prvky inscenované a konceptuální fotografie. Pak se jejich autor z fotografického světa stáhnul a dnes zná jeho tvorbu jen několik odborníků a přátel.