Klára Zahradníčková a Lucie Králíková spustily před třemi lety projekt Efemér, pod jehož hlavičkou se zabývají alternativním přístupem k práci s řezanými květinami. Jejich filosofie stojí na využívání květin z lokálních zdrojů, jako je vlastní zahrada nebo městská divočina. To vše navíc propojují s folklórem, lidovými zvyky a rituály. A právě o tom jsme si společně povídaly.

Stojím před mohutnými dveřmi kláštera plna otázek a představ. Očekávám staré dámy v černých hábitech, ony zase zkušenou paní redaktorku. Zazvoním a sleduji, jak se naše představy bortí. Otvírá mi mladá, civilně oblečená žena. Setkávám se s atypickým řádem několika sester, pro které je sice klášter domovem, nicméně přes den se věnují zcela běžným povoláním. Za tou velkou zdí nacházím neobvyklý svět, inspirativní místo a zajímavé názory.

Být nezařazený znamená být dost silný na to ustát, že tě možná nebude mít kdo poslouchat? Být nezařaditelný znamená být dost silný na to ustát, že tě možná nebude chtít nikdo poslouchat? Nezařadíš se? Přesvědčuj, vysvětluj, připrav se, tvůj život bude jedna velká obhajoba, stojí ti za to stát mimo frontu?

Miluju léto. Je to období, ve kterém lze nejvíc prožít svobodu. Všechno potřebný můžeš zredukovat do jednoho batohu. Kartáček na zuby a platební karta by se vešla i do kapsy. Člověk zjistí, že toho doopravdy vlastně moc nepotřebuje. Že vše ostatní je komfort a nadstavba. Ale mít to je fajn.

Když si chceme udělat pořádek v sobě, často nám pomůže uklidit si prostor, ve kterém žijeme. Dát řád svému okolí. Posbírat různorodé věci z všemožných koutů pokoje a zařadit je zpátky na jejich místo. Jsou věci zařaditelné a věci nezařaditelné. Napříč naším světem i myšlením.

Můžu třeba definovat rest-art. Ten stojí v opozici k re-startu. Odpočinkové umění maří nový začátek. Můžu psát o tom, jak správně žvýkat kát. Nebo o vzrušení z rušení. Ne, zavřu oči, hrábnu do strun a zaposlouchám se. Doplním akord dalšími zvuky. Dup, lusk, tlesk, mlask, ticho. Nechám všechno náhodě, protože pointou je tempo.

Brzy, téměř po svítání. Okolí je ještě šedomodrý a začíná se probouzet. První šum městské hromadné dopravy se snaží konkurovat tichu a začíná se mu to dařit. Nechám se probudit ránem namísto budíku a chvíli přemýšlím, čím vším dnešní den naplním. Neposlechnu dnes priority, když je tolik možností. Náhoda? Nemyslím si.

Snoubenci, sourozenci, kamarádi, náhodní pocestní z CouchSurfingu, známí známých. To všechno v rámci jednoho žižkovského bytu, komunity, nebo, jak říkají, „opravdového společenství“. Jde o nový typ spolubydlení, nebo o renesanci a přetváření starých myšlenek? O tom, jak takový byt funguje v teorii a v praxi, jsme se bavili s jeho „pevným jádrem“ – výtvarnicí Míšou a urbanistou Pavlem.

Tak-tak-tak tady ťukám do písmenek a baví mě, jak se to, co si myslím, objevuje na obrazovce. Pak ta představa, že to čteš. Trochu tě zneužívám, ale sebe taky. Svým způsobem jsem teď já ty, tyhle řádky nás sjednocují. Bez urážky, vlastně tě tvořím, kojím. Prolnutí myšlenky a reality je slast a psaní celkem snadný přístup k ní. K tobě.

Již delší dobu jsme svědky mnoha diskuzí na téma veřejného prostoru a jeho sdílení, které se následně zrcadlí v aktivitách a participaci. Jak se ale sdílení může promítnout do architektury, a to nejen do její fyzické podoby, ale zároveň do jejího užívání? V tom ještě stále trochu tápeme, alespoň tady v Čechách.

Vidím tě každý den. A můžu tě vidět i několikrát denně, když si na tebe kliknu.

Tvá boží tvář sleduje televizi svých myšlenek, opatrně našlapuje souslovími jejich řek. Jak bych to řek, abych se dostal dál, abych ti to dal, abych ti dal, jak dál teče proud Vltavy, proud slov, smyšlenek, které nás pojí, pojí nás s tím, pojí nás navzájem, pojí nás, až nás spořádá nevděčný nezájem zazimovaný v zenu? Pojí nás věčnou vodou, svobodou, jíž vzdávám vděk, moci se vyjádřit, aniž bych vlastně něco řek, protože the truth is out there v mrazu dnes víc než kdy jindy, zatímco to teplý teče tebou, tepe.

Veronika je holka jako každá jiná. Jako vy. Jako já. Tedy spíš byla. Stačil jediný den, jediný okamžik a její život se převrátil vzhůru nohama. A pro obyčejnou mladou slečnu se psychiatrická léčebna stala zničehonic druhým domovem. Uzdravují v léčebnách pacienty s psychickými potížemi, nebo je spíše vytvářejí? A jak snadno se takovým pacientem můžete stát vy sami? Není to celé tak trochu absurdní? Možná, že zbláznit se může být za určitých okolností jediná možnost, jak zůstat normální.

Miluji krásné životní příběhy. Češka z ničeho nic odjede do Japonska, na letišti potká Kanaďana, do týdne jsou svoji, teď mají tři děti. Židovský chlapec ze Zlína utíká s rodinou před nacisty do Indie. Otec umírá, matka si bere anglického důstojníka, z chlapce je po čase jeden z nejlepších britských spisovatelů. Člověk proklikne z volné chvíle „toto se líbí vašemu příteli“ a už si čte Artikl a za chvíli je z něj redaktor.

Absurdní je třeba čekání na Godota. Teď jím je pro mě první věta. Ta, která spustí tok dalšího textu. Zatím je to jenom potůček. Po ranním probuzení jako v nádrži. Chybí vlny, které by mu daly směr. Kafe je občas zastoupí. Rozřeď mi ho prosím mlíkem, ať není to ráno tak černý.

Je spousta slov, která sama sobě zakazuju. Vyřčení každého z nich by vzápětí citlivě tvořenou podobu sdělení naprosto změnilo. Zlámalo by jí žebra. Všechny kosti, kdyby byla kostrou. Ruce a nohy, kdybych všechna svá slova byla já. Raději mlčím, a proto mohu chodit.

Jaro je obdobím probuzení nejen přírody, ale i vědomí. Kdy jindy může být člověk euforický z plus deseti, trochy sluníčka a kousku zeleně, zahlédnuté cestou do práce? Lepkavé jarní lístečky, jež fascinovaly ještě Ivana Karamazova, dokážou přimět k životu i kdejakého dnešního skeptika. Působily by ale stejně, pokud by jim nepředcházelo období omšelé podzimní melancholie a zšeřelé zimní deprese?

Láska je tam, kde ji nejmíň čekáš. Třeba v metru, kde naproti tobě sedí bloncka, kterou jsi už jednou viděl na stejné trase, akorát opačným směrem. Tenkrát se vedle ní skvěl týpek, nesmělý sympaťák v kapuci, a nějak bylo poznat, že je to pár.