Každý rok se na přelomu srpna a září v nevadské poušti shromáždí desetitisíce účastníků, aby daly vzniknout městu Black Rock City. V něm žijí jako komunita, umělecky tvoří, řídí se deseti principy, z nichž hlavní jsou sebevyjádření a soběstačnost. Místo opustí o týden později, aniž by po sobě zanechali jedinou stopu.
Doba je hektická. Dnes myslíme na včera a zítra. Ráno s myšlenkou na večer. Spěcháme, nemáme čas. Informací je tolik, že se v nich nemůžeme zorientovat. Reklama nám nutí neustálou potřebu něco měnit a zlepšovat. Nejistá budoucnost nás orientuje na přítomnost. Ta protéká mezi prsty.
Zadívá-li se člověk do historie architektury a na její jednotlivé stavební slohy, může pozorovat proměny, které odpovídaly charakteru dané doby a společnosti. Z architektonického tvarosloví, detailů a řádů, jakožto zjevných reprezentantů stylu, může zpětně vyčíst mnohé o inkriminovaném období. Je ale možné, aby stavby samy o sobě vypovídaly o své funkci? Francouzští architekti přelomu 18. a 19. století se o to, alespoň ve svých teoretických textech a návrzích, pokoušeli.
Asi nejhorší, co může potkat revolucionáře, je vítězství. Změna, za kterou bojoval, je zkrátka schválena a tuctový lid si počne šuškat, že Země je kulatá, úplně stejným tónem, kterým se ještě donedávna šířily zkazky o velikánské placce na hřbetě čtyř slonů. A prošedivělý buřič smutně bloumá parkem a špacírkou hrozí všem, co neumí slušně pozdravit.
„Revoluce?! Ale to je hrozné! To se střílí a zabíjí!“ – jsou mi tři roky, sedím mámě na klíně v tramvaji a ptám se, co to je za vlajky na domech. Když zadumaně prohodí „to je výročí revoluce“, začnu najednou vyšilovat. Spolucestující vrhají podezřívavé pohledy, mamka mě musí popadnout a na další zastávce raději vystoupit.
S pojmem nebo spíše činností, kterou označuje termín urban gardening, se v Čechách setkáváme už delší dobu. Jedná se o pěstování všemožné zeleně na různých, často nevyužitých místech, v různých, často jinak využívaných objektech. Salát, kterému určuje prostor k růstu stará pneumatika, nebo nákupní košík plný hlíny hostící bazalku. Takovou podobu mohou mít zahrádkářské počiny nadšených jednotlivců, v lepším případě komunit. Ty trochu větší se bohužel častokrát setkávají s problémy a ty malé jsou brzy vytrhány nebo uschnou.
Američtí vědci zjistili, že není zdraví prospěšné dlouhodobě se vystavovat působení velkoměsta. Člověk nedostatečně větraný totiž záhy tuchne, šedne, hranatí, prach se mu usazuje za ušima a revizor by ho nepřekvapil ani ve výtahu.
Krajinu prý vynalezli malíři-krajináři. Předtím to bylo jen prostředí, příroda, která člověka tak jako tak obklopovala a před jejíž nepřízní a nepředvídatelností se lidé začali chránit v domech a městech. Krajina se zrodila jako místo touhy romantiků a snílků, kterému začali dodávat obrysy malíři – obraz ráje sestoupil na zem a stal se tak dosažitelným.
Negativní kampaň Blesku významně ovlivnila výsledky prezidentské volby. Kvůli médii přejaté lži nějakého klučiny z Břeclavi se uspořádala obrovská rasistická demonstrace. Ale samozřejmě všichni máme vlastní názory a nenecháme se nikým zviklat.
Žít úplně soběstačně je v podstatě nejen nemožné, ale i nežádoucí. K lidskému soužití přiměřené spoléhání na komunitu prostě patří. Základním principem civilizace je dělba práce. Nicméně myšlenka soběstačnosti je ve společnosti do jisté míry populární. Proč?
Z iniciativy čtyř nadšenců se na poklidném ostrůvku zahrádkářské kolonie nedaleko pražského Anděla pomalu připravuje k plavbě Zeměloďka. Ještě jste o konceptu tzv. zemělodí neslyšeli? S nápadem přišel svérázný americký architekt indiánského původu Michael Reynolds. Jde o soběstačné ekologické domy bez základů – plují po zemi. Podobně jako loď tvoří ucelený systém.
Přišli jsme na vrátnici HAMU a Honza si půjčil klíče od učebny. Otázka od vrátného a následná Honzova odpověď mě trochu přenesly v čase. Jak vypadá současný skladatel klasické hudby? Kdo to je a proč se jím stal v dnešní instantní a přetechnizované době? Jan Ryant Dřízal vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři. Dále pak Teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě a nyní pokračuje ve studiu skladby na HAMU. Ve svých 25 letech už měl premiéru symfonického baletu Alenka v říši divů v Rudolfinu. Blýská se současné klasické hudbě na lepší časy?
Ak patríte medzi ľudí, ktorých zožiera svedomie zakaždým, keď do smetného koša odhodia čokoľvek nedojedené, možno vás zaujmú užitočné občianske aktivity a pozvanie na jeden veľmi netradičný obed.
Pecka od roku 2009 vzklíčila, překonala dětské nemoci, pubertu a nadechla se k rozletu do světa. Je z ní mladá slečna, která se stala známou s elegancí sobě vlastní a pravidelně bývá viděna po Praze v lepších podnicích. Mimo jiné i v café V lese, kde v červnu oslavila své čtvrté narozeniny.
Tags:
café V lese,
DJ Paolo di Maki,
DJ Sestra,
koncert,
kultura,
Kulturní Pecka,
máte roupy?,
MNIANN,
MY NAME IS ANN!,
narozeniny,
pecka,
Praha
Jsou tu prázdniny. Chci vyrazit za dobrodružstvím, ale v kapse mi cinká jen pár drobných. Příčí se mi neosobní hotely a apartmány. Ráda poznávám nové lidi. Proč nezkusit couchsurfing!
Kultúrna antropológia nás učí, že okrem toho, že sa muž vyznačuje fyzickou silou a aktivitou, racionálnym zmýšľaním a potrebou expanzie, je tiež bytosť, ktorá má niečo z vlka, niečo z orla, je tak trochu tigrom, stromom, ohňom a vetrom. Kráľ, bojovník, mudrc, milovník. Muž.
S Jonášem Janků jsem se sešla hlavně kvůli tématu nového cirkusu. Toto odvětví je u nás ještě v plenkách, ale buduje si dobrý základ. Je tedy co objevovat. Jonáš mě zaujal jako aktivní akrobat, tanečník, choreograf, hudebník, performer (prostě multiumělec!), a proto jsem ho požádala o malý exkurz do světa pohybu a divadla. Hned po mém příchodu bleskově složil ze dvou židlí a bedny improvizované sezení na slunci, nabídl mi něco k pití a s úsměvem mi řekl, že si rád povídá. Z příjemné atmosféry tak vznikl příjemný rozhovor.
Tags:
akrobat,
choreograf,
divadlo,
hudebník,
Jonáš Janků,
nový cirkus,
performer,
rozhovor,
skulinou maskulinity,
tanečník,
Téma