Je lepší držet se svých jistot a nikdy nevybočit z řady, nebo se nechat strhnout okamžikem?

Nevyléčitelný marxista, kritik kapitalismu, jedna z nejvýznamnějších postav českého undergroundu, geniální básník a prozaik. Erich Fromm o něm v knize Mít, nebo být napsal, že byl jedním z nejvýznamnějších, leč málo známých českých filosofů. Autor mnoha básnických sbírek, nespočtu prozaických děl a monumentálního souboru dějin filosofie. Nebál se vybudovat vlastní kult už za svého života. Egon Bondy.

Všichni někde bydlíme. Někde uvnitř, mezi čtyřmi stěnami, někde, kde máme pocit bezpečí. Také chodíme někam do práce a do školy, ve většině případů to bývá jiný objekt než ten, ve kterém žijeme. Pro přepravu mezi těmito místy a dalšími, která navštěvujeme v rámci našeho fungování, užíváme exteriér, město, venkovní prostor, veřejný prostor… každý tomu říkáme jinak. Ale mezi těmito světy existují jisté vztahy a od každého z nich vyžadujeme jisté vlastnosti a funkce. Zároveň to, co si slibujeme od útulného bytu, nebudeme čekat od náměstí. Pojďme trochu více porozumět svému okolí i tomu, jací jsme i my samotní.

Každé čtvrté dítě se rodí do světa, který mu není uzpůsoben. Světa, který nikdy nemlčí, kde se cení ostré lokty, schopnost prodat se, zapůsobit na první dojem, drát se kupředu. Zeměkoule se otáčí v extrovertním rytmu.

Dnes v postinformační době je digitalizace čehokoli téměř samozřejmostí. Je až znepokojující, co vše za informace se k nám v elektronické podobě dostane, a možná již nemáme schopnost racionálně tento tlak přefiltrovat. Jak se ale změna hodnot a vnímání staví k našemu fyzickému prostředí, a tudíž i architektuře, která je nedílnou součástí měst a prostoru, který nás obklopuje? Architektura není jen o hmotě, ale i o vývoji lidského myšlení. A proto tuto otázku zkoumají také teoretici architektury.

Snaha jedinců či vládnoucích skupin podrobit si celý svět provází lidské dějiny od nepaměti. Neexistuje jediný důvod myslet si, že je tomu v současnosti jinak. Podobné názory jsou však dnes často s pejorativní konotací označovány jako konspirační teorie. Účelem nálepky je mnohdy snaha zdiskreditovat kritiky systému. Pomineme-li však některé sotva prokazatelné a téměř absurdní povídačky z této oblasti, upozorňují tzv. konspirační teorie na důležitá témata. Co když se ale z konspirace stane mainstream?

Coworkingové centrum Creative Gate chystá na konec února již třetí panelovou diskuzi. Tentokrát pokládá otázku: „Existuje u mladých lidí víra?“

„Takhle jsem si život nepředstavoval/a.“ Většina lidí někdy tuhle větu pronese. Vinit lze možná ony růžové představy, které se však snícímu růžově nejeví. On sám je považuje za reálné a dosažitelné. Očekávání a realita však zpravidla stojí na opačné straně barikády.

Počátek zvuku či barvy na plátně je už nenávratně pohřben v propadlišti kinematografických dějin. Leč poslední dobou se všichni tváří, že budoucnost patří třetímu rozměru. Že bychom konečně stáli u zrodu nové éry? Naplní hollywoodská produkce naše ploché životy? A dočkáme se uvedení Pelíšků v 3D s ještě plastičtější plastikovou lžičkou?

S ilustrátorem Janem Grumlem (* 1986), více známým pod jménem Slakinglizard, jsem chatovala o jeho obsesi odrážející se ve zrůdičkách a podobných příšerách, které prostupují skrze celou jeho tvorbu. Jan maluje od mala a vážněji od roku 2007. Pracuje stále analogově, nejčastěji s akrylem a tuší. Protože nás od sebe dělí něco málo přes 200 km, povídali jsme si nejen o jeho tvorbě, ale i o dětství, fiktivních kamarádech a intimních partiích na jeho malbách virtuálně.

Narodil se před třiceti pěti lety v Ústí nad Orlicí. Do hlavního města přišel studovat a dnes ho zná celá Praha. Je výrazným iniciátorem kulturního dění v prostoru veřejném i soukromém – provozuje dvě kavárny, kde se dveře na chvíli zavřou až po skončení pracovní doby. Do ulic rozmisťuje piana, aby rozpustily jejich ruch a hluk. A pokračuje i za hranice pražských čtvrtí. Romantismus přetavený do současné doby pod taktovkou Ondřeje Kobzy.

Opisuji si z knih odkazy na další knihy, aby mi neunikla nějaká podstatná informace. Problém je, že na jednu přečtenou knihu připadne v průměru pět až šest dalších. Seznam se logicky plní s větší rychlostí, než s jakou z něj stíhám škrtat. Prokousat se jím nikdy nezvládnu, což je mi naprosto jasné. Přesto mě uklidňuje, že jsem nepromeškal žádnou důležitou informaci a souvislost. Jsme každý něčím posedlý? Je obsese škodlivá, nebo může být naopak něčím přínosná?

Jaderná katastrofa nebo mezinárodní totalitní nadvláda? Cestování na Mars nebo vyčerpání přírodních zdrojů? Krach ekonomiky nebo přelidnění planety? Vycházíme-li z jistých obecně známých faktů, s trochou představivosti si všechny vyjmenované scénáře budoucnosti dokážeme živě představit. Většinou ale raději uvažujeme „střízlivě“ a takovéto fantazírování necháváme sci-fi literatuře a filmu. Přestože tento žánr často inklinuje k pouhé zábavnosti a braku, ve své ideální podobě dokáže ukázkově vyhrotit tendence současnosti a položit závažné otázky, na které jako lidstvo i jako jedinci budeme dříve či později muset odpovědět. Právě proto jsem k zamýšlení se nad tím, jak může vypadat svět zítřka, povolala jednoho z těch bláznů a vizionářů, kteří se rádi inspirují skutečností, ale přitom se zvídavě ptají „Co kdyby…?“. S autorem sci-fi, fantasy a hororů, průkopníkem českého kyberpunku, Jiřím Walkerem Procházkou, jsme si povídali o budoucnosti, vizích a reflexi okolního světa.

Svět se mění velmi rychle a zítřek už klepe na dveře. Stávající systém se jeví jako neudržitelný a potýká se s obrovskými problémy. Dočkáme se změny k lepšímu, nebo horšímu? Můžeme ovlivnit, v jaké realitě se zítra probudíme?

Píše se rok 2026, vítejte v přetechnizovaném městě budoucnosti, ostře rozlišujícím dělnickou vrstvu a buržoazii. Bohatí vládnou chudým. Stroje na jedné straně jako technický pokrok, modernizace, na straně druhé jako metla lidstva. Vydali jsme se po stopách antiutopického sci-fi, které se z velké části stalo naší minulostí, přítomností a stane se patrně i naší budoucností.

Vegetariánství, odmítání drog a nezávazného sexu… Mně osobně se nejdříve vybavili asketičtí přírodomilci, kteří cítí, že je třeba nějak kritizovat společnost skrze jí nejmilejší prostředky… Ale je tu i skupina, která vzešla právě z vystřízlivění z alkoholického deliria punkových koncertů 80. let. Straight Edge – subkultura, hnutí a světonázor, nebo jen banda elitářských pozérů?

Být tady a teď je v posledních letech určitou životně filozofickou módou. Všichni o tom mluví, píšou, čtou. Spousta lidí více či méně aktivně o tento stav mysli usiluje nebo alespoň ví, že by měla. Avšak co se pod tím skrývá a jak pro samou soustředěnost na své prožitky neupadnout do plytkého hédonismu?

Staří lidé jsou ve velkých městech jedněmi z davu. Velkoměsto jim sice poskytuje komfort, kterého by ve městech menších bylo problematické dosáhnout či by nebyl možný vůbec (rozličné formy péče, donášky do domu atd.). Na druhou stranu je metropole velmi razantní a nesmlouvavá ve svých nárocích. Tempo je určeno a nikomu se nepřizpůsobuje.