Na zádech ležící dělníci na střeše jsou leitmotivem fotografie Romana France, která uvádí knihu Slepé skvrny sociologa Daniela Prokopa. Taková slepá skvrna je v každém lidském oku a v přeneseném slova smyslu poukazuje na něco, co nemůžeme z nějakého důvodu vidět, přestože na to koukáme. Jak se ale Prokopova slepá skvrna propojuje s ležícími řemeslníky na obálce knihy?

Respirační nákaza novým koronavirem pootočila pomyslným kormidlem v toku původních plánů a předsevzetí. I v oblasti kultury, logicky i výstavních aktivit. Na plakátech, webech
galerií, na vstupních branách historických objektů registrujeme doplňková oznámení: „Akce se do odvolání nekonají“.

Veškeré kulturní dění bylo v podobě, na kterou jsme byli den co den zvyklí, pozastaveno. Akci ale vždy provází reakce a většina institucí reaguje na situaci velmi pružně a ukazuje tak, že každá situace má řešení. Množství galerií zpřístupňuje své online archivy a natáčí komentované prohlídky výstav, divadla nechávají herce streamovat nebo dávají k dispozici hry ze záznamu, koncerty se uskutečňují v sálech bez diváků a jsou ke zhlédnutí online, knihovny zpřístupňují množství digitalizovaných publikací i množství filmů se dá sledovat online ve vysoké kvalitě.

Ještě to není ani rok a už intenzivně láká diváky na přehlídku festivalové filmové tvorby s dobrou kávou a nabízí tak komplexní filmový zážitek v samém centru Prahy. Prostor, ve kterém zanechal nejen žárovku v logu Thomas Alva Edison, po kterém je pojmenovaný Edison Filmhub není pouze kinem, ale filmovou laboratoří, která vnímá film jako živé médium komentující kulturně-společenské dění. Příběh tohoto nevšedního filmhubu vyprávějí tři jeho zástupci, se kterými jsem si povídala v jeho kavárně v Jeruzalémské ulici.

Artikl i nadále nepřestává vycházet a abyste ani o jedno vydání nepřišli, můžete si ho předplatit. Nyní za symbolickou cenu, kterou nemainstreamovou kulturní publicistiku v těchto dnech navíc podpoříte.

Za progresivním a stále populárnějším nakladatelstvím Absynt stojí dva významní muži, Polák Filip Ostrowski a Slovák Juraj Koudela. Témata jejich knih jsou rozmanitá a úderná. Výjimečnost je umocněna především tím, že autoři knih jsou převážně novináři a reportéři popisující války, rasismus či život ve státech rozpadlého Sovětském svazu.

Tvůrčí lidé měli vždy tendence vytvářet různá uskupení nebo spolky; zvlášť pak v době, která neskýtala pocit uvolněné atmosféry nebo jinak svazovala svobodnou mysl jednotlivce. Devětsil je jedním takovým svazem, který vznikl již před sto lety a k tomuto výročí byla připravena výstava v Domě U Kamenného zvonu.

V měsících, kdy vrcholí panika okolo slova coronavirus ve zcela nejrůznějších podobách, se zároveň těchto pět písmen s číslem devatenáct ve zkratce svého označení stává fenoménem, který ukazuje, jak je manipulovatelná masa lidí prostřednictvím médií a zpráv.

A pokud se to přihodí, tak co nejrychleji zemřít – považovali antičtí myslitelé za největší dar, který může být člověku dán, alespoň podle jejich vidění světa. Král Oidipus Jana Friče tíhou vyprávění a především svým vyzněním tuto tezi jen potvrzuje. Zároveň je znepokojujícím a tísnivým příběhem o vrtkavosti lidského štěstí.

Galerie Rudolfinum vystavuje Michaëla Borremanse. Autora, jehož plátna promlouvají na univerzální témata, která specificky rezonují se současným chápáním, přičemž
jeho dílo je charakteristické znepokojivě silným psychologickým momentem.

Česká fotografka a umělkyně Marie Tomanová žije v New Yorku již osmým rokem. Do povědomí newyorské umělecké scény se dostala především díky sérii fotek Young American a také svými intimními autoportréty, které zachytila v americké krajině. Za sebou má již více než dvacet výstav a její fotografie byly otištěny v časopisech The New York Times, New York Magazine, Vice či Dazed. Co ji inspirovalo v uměleckých počátcích? Jaký význam pro ni má nahota ve fotografii? A proč nejraději pracuje s formou portrétu?

Téma únorového vydání Artiklu je Potěšení. Zvolili jsme ho se zcela konkrétním záměrem, protože k tomu našemu potěšení se už 29. února přiblížíme. Bude jím vernisáž výstavy k sedmi letům vydávání Artiklu, sedmi let těšby uměním, radosti z něj.

Tak nějak by mohl znít reklamní slogan na poezii. Nová sbírka básní Tomáše Přidala se vyznačuje hrubým, brčálově zeleným povrchem, nemá patřičně postfakticky křiklavý přebal. Zdobí ji bílý název Čalouník a jméno autora, na zadní straně pak monotónnost kalí jen nenápadná kresba jointa.

Umění musí být viděno, abychom se z něj mohli těšit.
Rok 2020 je slavnostním. Právě v něm vychází Artikl již sedmý rok. Sedmý rok těšby uměním, radosti z něj, je důvodem k velké oslavě. Sedmdesát tři vydaných měsíčníků, stejný počet komentovaných témat, snad nespočetně recenzí na výstavy, filmy, divadelní představení. Reflexe kultury na papíře tak, aby jako estetický artefakt [...]

Když se setkají tvůrčí profese a zároveň životní partneři, bývá z této kombinace většinou velmi zajímavá souhra. To rozhodně platí v případě manželů Richarda a Veroniky Fischerových, kteří společně vybočili ze zajetých kolejí a rozjeli projekt Domácí dílna, v němž se mimo jiné specializují zejména na nástěnné malby v interiérech a exteriérech, ale nevyhýbají se ani designovému tisku na trička a jiným kreativním akcím. Tvoří spolu ve svém bytě na Rašínově nábřeží a do výtvarného procesu se nebojí zapojit i své děti. Společně jsme si povídali o tom, jak jim spolupráce funguje a proč se rozhodli společně vykročit jiným směrem.

Žádné dlouhosáhlé bilancování nad uplynulým rokem, kterému přichází leden stereotypně vstříc: konstatovat, že v minulém roce proběhlo množství změn, které z Artiklu činí časopis, jaký můžete držet ve svých rukou právě v této podobě a s těmito články, je ale nasnadě. Sedmý rok vycházení Artiklu, rok 2020, je slavnostním. Sedmý rok těšby uměním, radosti z umění, je pádným důvodem věnovat se oslavě.

Jeviště Národního divadla je někdy dějištěm zázraků. V případě tanečních choreografií Jiřího Kyliána to není tvrzení nijak nadnesené. Představení Kylián – Mosty času je díky své dokonalosti až božskou podívanou…

Chlad a brzké přítmí provázelo cestu parkem Giardini do pavilonu popsaného kovovými literami. Písmeno za písmenem opuncovalo budovu Cecoslovacchia. Je téměř listopad, skoro týden před velkými záplavami, které Benátky přišly nečekaně s nechtěnou velkorysostí navštívit a přede mnou se skví budova Otakara Novotného. Mírně poznamenaná léty, ale v základu charakterní, které pak trochu oloupaná omítka na kráse neubírá. Benátské bienále otevírá své kóje.