Narodili jsme se do doby, v níž peníze hrají zásadní roli. A kdo tvrdí opak, je pózista a nebo patří k ideové menšině. Jakou ale roli hrají finance v uměleckém světě, kde se za jejich pomoci rodí nová díla, nebo jakým způsobem může umělec tento ekonomicky nerovnoměrný svět bojkotovat? Je to vůbec možné? Pokud ano, jakým způsobem? Na podobné otázky se snaží nalézt odpověď výstava v uměleckém centru DOX.

Ohlédnutím za výstavou Johany Merty „Někdy, někde“ bych ráda upozornila na mladou nekomerční galerii Solo OFFSPACE. Galerie na Körnerově ulici je odvážným průnikem do brněnského Bronxu a vedle Muzea romské kultury sympaticky oživuje tuto opomíjenou část města. Výběrem umělců se hlásí k podobným projektům jako galerie OFF/FORMAT, Strom Art Gallery, Galerie U Dobrého Pastýře nebo Industra Art.

Daniela Baráčková a Jana Kapelová v nekomerčních galeriích v Brně: čerstvě naplněné mateřství a zažívání nové sociální role vybízí nejen k pohledům na rodinné tradice a k prověřování hodnot, ale vyvolalo v uměleckém cítění autorek impulsy, které přetavily do estetizovaného poselství.

Jakým způsobem tvoří kubánští autoři mladší generace, kteří svými výtvory reflektují nejen politickou situaci na Kubě? Jak umění využívají k propagaci nesouhlasu s diktaturou, která tam stále přetrvává? Různorodý umělecký pohled na vládu s neomezenou mocí můžeme nalézt v Centru současného umění DOX, v němž se představuje pětice kubánských tvůrců.

Nová výstava v Galerii Evoluční nabídne návštěvníkům i náhodným kolemjdoucím něco, co se od galerie běžně neočekává. Namísto pasivního prohlížení umělých muzejních exponátů či statických uměleckých děl umožní setkání s unikátním organismem.

Fádní recenze o výtvarném umění rychle omrzí. Mnohem zajímavější může být proniknout do zákulisí výstavy, jež teprve vzniká a u které ještě není vůbec jisté, jak dopadne. Umělec a pedagog pražské UMPRUM Jiří Černický mi během příprav své výstavy „Divoký sny“ poskytl krátký rozhovor.

Jedním z problémů dnešní fotografie je fakt, že samozvaným fotografem může být vlivem technického pokroku každý. Tento pohled by se mohl zdát pouze problémem dneška, ale aktuální byl již v druhé polovině minulého století. A právě Jan Svoboda byl jedním z těch, kdo na tento fenomén v negativním smyslu poukazovali a záměrně se proto od označení „fotograf“ distancovali.

Ženy představovaly v uměleckém světě vždy menšinu, i když ani zdaleka nejsou menšinou v naší populaci. Díky tomu, co historička umění Linda Nochlin začala a v čem feminismus pokračoval, umělkyně již nejsou neviditelné.

Pět žen a pět kontroverzních přístupů k tvorbě. Pět místností a pět různých úhlů pohledů na ženskost a její protiklady. Sexuální podtext, který si zahrává s naší představivostí, nás nejednou může uvést jako diváka do rozporuplných úvah a existencionálních otázek. Světové tvůrkyně nás v prostorách galerie Rudolfinum lákají do svého světa na výstavě Flaesh.

Více než dvacet umělců z celého světa vyjadřuje svůj postoj k rozličnému politickému dění. Výstava „Brave New World“ v centru současného umění DOX se týká nás všech. Nezavírejme oči před tím, co se okolo nás děje.

„Temný oblak noci poodhalí stříbrný svůj lem.“ S tímto mottem, vypůjčeným od anglického barokního básníka Johna Miltona, slaví Národní galerie v Praze 25. výročí proslulé Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Spolupráce dvou autorek z rozdílných zemí a kultur nabízí dva individuální úhly pohledu na specifický prostor skleněné vitríny a na sklo jako materiál obecně.

Galerie Školská 28 nedávno pořádala výstavu s názvem Rezervace Československo. Díky výstavě lidem vstoupil do povědomí pojem českých euroindiánů, anebo si díky ní mohli rozšířit své vědomosti o této subkultuře. Mnohým ale při konfrontaci s výstavou musely vyvstat otázky: Jaký má smysl kopírovat indiánskou kulturu s jejími rituály na území dnešní České republiky a čím indiáni některé lidi tolik fascinují, že se je snaží napodobit, ne-li se s nimi ztotožnit?

Po dlouhých měsících nejisté budoucnosti přichází konečně dobrá zpráva – Trafačka is not dead!

Koncem června se v Národní galerii v Praze otevřela druhá kapitola Prostoru pro pohyblivý obraz, dlouhodobého projektu kurátorů Adama Budaka a Jena Kratochvila. Zastoupena jsou díla Haris Epaminondové, Jimmyho Roberta, Marka Geffriauda, Jesseho Jonese, Zbyňka Baladrána, Svätopluka Mikyty a Basima Magdyho.

Zřejmě se všichni shodneme, že umění může něco podstatného sdělovat. Pokud se rozhodneme mu naslouchat, musíme být otevření, neboť ne vždy mluví řečí, které rozumíme nebo chceme rozumět.

Symbolismus jako samostatný fenomén. Tak prezentuje aktuální výstava Národní galerie v Praze umělecký směr, díky němuž se české výtvarno stalo poprvé součástí širšího evropského uměleckého proudu. Navzdory tomu u nás výtvarný symbolismus nebyl v nynějším výjimečném rozsahu dosud představen.

Umělec Jean Dubuffet byl prvním, kdo tvorbu psychicky nemocných tvůrců uchopil pojmem. Syrové umění, pod kterýmžto termínem je známo nám, nazval art brut. Jak taková tvorba vypadá a čím se liší od té institucionalizované?