AAKK – právě dokončujeme několik, řečeno slovníkem hudebních producentů, featuring-ů: se Sisters Conspiracy grafiku pro jejich novou kolekci, pro Amos design instalaci na Designblok a vizuální styl pro Das FILMFEST.

Kolem půl desátý večer se doplazíme do krásný restaurace na večeři a rovnou si dáváme kafe, protože z Amsterdamu pokračujeme dál a ráno chcem být v Berlíně. Ten je posledním místem našeho ojrotripu. Tady, poprvý za výlet, přespíme v postelích – bydlíme totiž u známých. Dělají nám výborný snídaně, obědy, navigují, starají se o nás a vůbec. A skoro se blížíme k hlavnímu cíli výletu – berlínským uměleckým domům.

Možná jste už někdy zvažovaly, že byste své tělo zkrášlily neobvyklým šperkem intimnějšího rázu. Ozdobu, která by byla hodně osobní a tak trochu tajemství. Věděli by o ní jen ti nejbližší (tedy, s výjimkou babičky).

Voní tam řeka, pofukuje čerstvý větřík, hraje hudba, nalijí vám pivo, víno i Cuba Libre. Potkávají se tam hudebníci i jiní umělci, cyklisti i turisti a je to v samém centru Prahy. Mluvím o pražské náplavce, té pod Rašínovým nábřežím.

Po deseti dnech strávených na literárně-výtvarných dílnách Ars Poetica v lese blízko Dvora Králové jsem se zpátky do Prahy vrátila špinavá a zarostlá jak Ezau. Zato jsem se však cítila odpočatá od studijního stresu, syndromu věčného bytí online a měla jsem velkou chuť číst spolu se zásobou tipů, co číst.

Kdysi, ještě za komunistů, jsem jezdil do Polska na festival v Jarocině, který pro nás z „husákovského“ Česka (vlastně tehdy ještě Československa) byl úchvatným projevem kulturní svobody, jakou jsme v naší zemi neměli. Někdy na začátku tohoto století jsem pak objevil, že v Polsku existuje jeho důstojný nástupce – Przystanek Woodstock.

Na přelomu první a druhé půlky září vypukne pátý ročník art festivalu FREEZE FEST. Své jubileum oslaví přestěhováním do bývalé raketové základny Bratronice u Kladna. Pro skalní příznivce Milovic, dřívějšího místa konání, to však není žádný důvod k zoufání – nekomerčnost, tvůrčí svoboda a možnost seberealizace se přemisťují spolu s festivalem. Rozlehlost a členitost nových prostor navíc umožnily rozšíření programu.

Nějak jsem si nespočítal, že i umělci mají dovolenou a že se během ní rozhodně nenechají otravovat nějakým troubou z časopisu.

Zaskočilo ho, že se cítí tak provinile. Opakoval si, že na tom přece nic není. Jednou to přijít muselo. Každý začátek má v sobě předzvěst konce. Princip jin a jang, říkal si v duchu. Ve zrození je zároveň zánik, v kráse ošklivost. Oddaloval to dlouho, tak dlouho, jak to jen šlo. A včera večer to konečně rozsekl.

Od 13. do 19. srpna se bude v Praze konat druhý ročník kulturního a lidskoprávního festivalu Prague Pride.

Zažili jste někdy, že vás kniha vytočila? Už svým názvem? Mé syny zničil heroin není dílem žádné spisovatelky, ale matky dvou chlapců (dvojčat Nicka a Simona), která popsala skutečný příběh. Elizabeth Burton-Phillipsová tak vypráví o svých dětech a jejich životě na drogách.

Unikat před realitou, domovem, utíkat před životní láskou či vrahem. To jsou různé náměty, kterými je možné se ve filmech setkat. Většinou ničím novým nepřekvapí. Jsou tu ale dva snímky, které nabízejí trochu jiný úhel pohledu.

V Krymské ulici v Praze se v polovině května objevil pohádkový prostor, kde je možné vše. Jmenuje se podle dávno zaniklého kontinentu a dá se tu prý uskutečnit vše, pokud tomu člověk věří. Chtělo by se říci: S tím jděte do MU!

Prší, prší, jen se leje. Počasí hraje velkou roli při pořádání akcí. Jenže ho nelze naplánovat. A tak Bezpeněžní zóna u Kostnického náměstí neměla své poklady komu nabídnout.

Vstávat se mu nechtělo, ale potřeboval se vymočit. Málem zakopnul o igelitový pytel s nevynesenými odpadky. Konzerva od sardinek se skutálela a potřísnila předsíň páchnoucím olejem. „Kurva!“ zařval Jiří a vztekle kopnul do dveří. „Zkurvenej život!“

Ve čtvrtek 21. června byly ulice Prahy libozvučnější než obvykle. Po roce opět přivítaly pouliční muzikanty, kteří svými nástroji zahráli na počest hudbě.