Už jste někdy přemýšleli o tom, jak byste chtěli být pohřbeni? Mě k takovým úvahám paradoxně přivedli samotní dárci mého života.

Vyrostl v pivovarnické rodině, mládí prožil v šedé zóně, vystudoval historii a zeměpis a nyní je z něj hledač lidských zdrojů. Tento výčet by nebyl nijak ojedinělý, kdybych nezmínila jeho největší zálibu – už více než čtyři roky nenavštívil jedinou vernisáž bez toho, aniž by mu kolem krku nevisel fotoaparát. Martin Fryč díky specifickému zájmu denně dokumentuje dění na pražských výstavách a přináší tak kulturní přehled o současné umělecké scéně. Je přímým svědkem nejrůznějších forem uměleckého vyjádření. Je živým archivem. Je konceptuálním projektem.

„To zvíře je jako zeď,“ řekl jeden. „Je jako had,“ – tvrdil druhý. Stará historka o slonovi a slepcích anebo dennodenní realita?

S vypětím všech sil jsem se ubránil znuděnému zívnutí a pokynul poblíž vyčkávajícímu liliputovi. Když hbitě přispěchal, odložil jsem mu na hlavu poloprázdný goblet s retsinou. Lehkým zatleskáním jsem dal dvojici poblíž šermujících vojáků znamení, že zábavy s ocelí bylo pro dnešek dost.

Se scénografkou Marií Černíkovou alias Bio Mashou jsem se sešla den před konáním zimní slam poetry exhibice v Rock Café, kam byla tradičně pozvaná jako jedna ze špiček české scény. Oslovila jsem ji hlavně kvůli tematické „ženské lince“, která se spolu s fascinací popkulturou táhne celou její tvorbou od divadla, slamu, rapu až po komiks.

Skutečná sexualita nespočívá v rozevřených nohou, krátké sukni, vysokých podpatcích. To všechno jsou jenom atributy, které mají naznačovat, že jde o sex a přitažlivost. Je to reklama, blikající štít „kup si mě!“. Něco, co vám bude údajně chutnat. Takový hamburger mezilidských vztahů.

Ukazuje se, že mít zcela nespoutané, anebo naopak těsně sevřené poprsí má své výhody i nevýhody. A podprsenka je zatím nejlepším kompromisem.

Na zkouškách působí klidně, téměř nenápadně, mluví tiše, ale jeho práce je nepřehlédnutelná: nedávno zazářil velkolepým multižánrovým projektem Divadlo za bránou Bohuslava Martinů, ve kterém se mu podařilo propojit všechny fakulty pražské AMU. Pár metrů od nádvoří Lichtenštejnského paláce, kde se loni v červnu odehrály letní reprízy projektu, na katedře pantomimy pražské HAMU, se tento rozhovor s Radimem Vizvárym (33) uskutečnil.

Koktejlové šaty, boty na podpatku, rukavičky a motýlek a jde se tancovat! Takhle nadšeně šel do tanečních z mé generace jen málokdo. Ale i přesto se našli nadšenci, kteří si kurzy standardních a latinsko-amerických tanců užívali stejně jako páteční alkoholové dýchánky v (dnes již nefungujícím) klubu Face To Face.

Poprvé na živém koncertě – skupina Kečup v kulturáku. Nezkušených čtrnáct, druhá řada. A já myslela, že na koncertě se nehybně stojí a vychutnává hudba. Jaká mýlka. Všichni vedle mě se podivně svíjeli a já? Jako solný sloup. Tančit, vrtět se do rytmu… Jak se to dělá? Naučím se to někdy?

Upnuté elasťáky, piškoty, propocený dres a vlasy ulízané do drdolu. Někdo si ještě povzdechne: nepohodlný večerní oblek. Podtrženo a sečteno, děsná nuda a zábava dobrá tak pro naše prarodiče doplněná o chlebíčkový nářez s džusem během přestávky. I takový obrázek se může někomu vybavit pod pojmem taneční divadlo. Jak blízko nebo daleko má ale tato představa k realitě?

Ekonomka Ilona Švihlíková představuje alternativní proud k neoliberálním ekonomickým teoriím. Snaží se společnosti nabídnout možná řešení, jak se postavit současné krizi. Vzhledem k tomu, že 21. prosince 2012 lidstvo mělo být svědkem „konce světa“, zeptala jsem se, co pro ni onen „konec“ znamená.

Média si vybírají pouze úseky reality, o kterých referují. „Konec světa“ byl velmi vděčným tématem – umožňoval provádět historické exkurzy, výlety do mytologie, vytvářet apokalyptické scénáře. A jako už tolikrát předtím se ukázalo, že když si lidstvo neví s něčím rady, vypomůže si anekdotami. Jak se o konci světa psalo v českých a světových novinách a na zpravodajských serverech?

Že nás kýč bezmezně obklopuje, není třeba zdůrazňovat. Ale že se jím sami obklopujeme dobrovolně, je pro mnohé zamlčovanou pravdou.

Kýč. Co podle vás to označení znamená? Někdo se podívá na obrázek sluncem pozlacených hor a řekne, že to je kýč, pro někoho by to byl pěkný doplněk obývacího pokoje. Kunsthistorici jej vnímají jako antitezi umění. Ale kdy tento fenomén vlastně vznikl? Myslíte si, že by takto například v renesanci někdo označil určité umělecké dílo?

Životní jistoty. Nebo spíš rutina? Osobnost. Nebo spíš póza? Realita. Nebo spíš jen úhel pohledu? Nejvyšší čas se zamyslet.

Jako čtrnáctiletá holka jsem na hodiny tělocviku jako jediná nosila černé conversky, které tou dobou mnoho mých kamarádek neznalo. Pokaždé, když jsem v ušmudlaných teniskách vstoupila do tělocvičny, ozýval se tichý chichot a drzé narážky. O necelé dva roky později jsem nepotkala snad nikoho, kdo by je nenosil. Staly se módním hitem.