Tiše trpím. Na koncertě kapely kamarádů, na představení, ve kterém hraje spolužačka ze základní školy, a na výstavě obrazů bývalého kolegy. Jejich hudba mě nebaví, výkony herců nudí až k trapnosti a ze zoufalých patlanic je mi prostě nanic. A když je konečně po všem a potlesk dozněl, květiny a polibky jsou předány, je na čase vyjádřit své reakce, ideálně pochvalné. Jenže – co teď?

Když Lenka Vychodilová ráno odemykala vchodové dveře, potkala sousedku Růžičkovou. Sousedka se na ni usmála a prohodila: „Vám to ale dneska sluší.“ Lenka se proti své vůli lehce začervenala.

„You ain’t heard nothin’ yet,“ („Ještě jste nic neslyšeli“) říká Al Jolson jako Jackie Rabinowitz ve filmu Jazzový zpěvák (1927). Jedna z prvních vět pronesených „ze stříbrného plátna“ ohlašuje zánik více než třicet let trvající éry tzv. němého filmu. Jenže i o desetiletí později vznikají další tiché snímky.

Zasním se na chvíli a představuju si… Jaké by to bylo prožívat mládí v letech třicátých? Nejspíš mám pravdu, že nikdo soudný by se v té době nevtělil do sedmého dítěte negramotných rodičů obývajících vesnickou pastoušku. I já si tedy zvolím nějaké veskrze inspirativní alterego.

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Krásná blonďatá puberťačka s podřezanými žílami. Brýlatý vegetarián z Ameriky s chorobným strachem ze psů. Matka od dítěte, která se sjede stimulanty i po cestě na dětské hřiště. Geniální homosexuál toužící po krásných zubech a po lásce. Co je spojuje? Všichni jsou postavy z filmů, jejichž ústředním tématem je paměť, případně její ztráta, vzpomínání na minulost a vyrovnávání se s ní, odpouštění a stárnutí. Zkrátka a dobře, jsou nostalgické a stojí za zhlédnutí.

Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?

Když se krátce po revoluci začaly prodávat první mobilní telefony, staly se vzhledem ke své ceně zbožím jen pro omezenou skupinu lidí. Dnes jej má každý a život bez něj si dokáže představit jen málokdo. Symbol přepychu se mění ze dne na den. Ale dají se vůbec s luxusem spojovat pouze hmotné statky?

Ačkoliv jsem prozradil pointu své úvahy již v nadpisu, neboli že lze matematicky vyjádřit pocity štěstí, dále se dozvíte, jak se v našich myslích štěstí pojí s luxusem.

Co je to vlastně luxus? Koupit si šperky Roberto Cavalli? Moci po měsíci s krosnou na zádech vlézt pod horkou sprchu a natáhnout nohy ve vlastní posteli? Vlastnit byt v centru, dům na předměstí, vilu u moře a pár dalších opomenutelných komodit? Anebo je to možná jen český DJ? A i když najdeme správnou definici luxusu – pomůže nám to pochopit, čím je tak dobrý, že se v našich slovnících občas stává synonymem nahrazujícím slova jako štěstí či životní cíl

Přijme ji stařičká paní v zástěře, zapíše do žloutnocích listů velké knihy, kterou se skřípěním vydal první šuplík odshora. Kolem žárovky líně bzučí moucha a víří prach, který si také nikdo nevyzvedl. Ztráty a nálezy. Místo, které může existovat jen v městě tak velkém, kde se lidé navzájem neznají. Místo, které by na vsi zelo prázdnotou.

Jsou Pražáci skutečně tak nesnesitelní, jak se to celému zbytku republiky zdá? Mají všichni vesničané hlínu za nehty a ve skříni jediný oblek hodící se na svatbu i na pohřeb? Jsou všichni lidé ve vsi příbuzní? Myslí si městské děti, že kráva je fialová? Jaká další klišé se váží k životu ve městě a na vsi? A kolik z nich je vlastně pravda?

Každé tělo je jiné i stejné natolik, nakolik se lidé odlišují a podobají zároveň. Dokáže být zdrojem potěšení i místem, na kterém se lze za své chyby trestat. Aniž by samo za cokoliv mohlo. Je prostě hned po ruce a ve výlučném vlastnictví. Ztělesňuje peklo na zemi pro toho, kdo se stal obžalovaným, soudcem i exekutorem. A falešná víra, že uložený výkon trestu se nikoho jiného netýká, bere i tu poslední možnost odvolání.

Tělo nahé a zbavené všech znaků sociální příslušnosti, neboť tetování dnes ztrácí onu příchuť kriminálu a vlasy plné soli už nedrží účes, kterým se oslňuje na koktejlových večírcích. Alespoň tak vypadá běžná realita na nudistických plážích a v kempech.

Je to tak strašně jednoduché. Prostě po nás potopa. Jednou provždy ona zbožštěná a zbožňovaná Apokalypsa za lidstvo vyřeší všechny úložiště radioaktivního odpadu, plovoucí ostrovy odpadků, zaneřáděný kosmický prostor, vymírající druhy, znečištěnou půdu, genetické modifikace, rasovou nesnášenlivost i štěkajícího jezevčíka od vedle.

Přemítám o zániku světa. A pokud to na skon celého světa zrovna nevypadá, uvažuji alespoň o zániku civilizace. Až se dostanu k samotnému pojetí civilizace. A ptám se: je vůbec o čem uvažovat?

Markéta Mazlová, studentka oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ pedagogické fakulty v Praze, má trošku jiné zájmy, než je pro dvaadvacetileté slečny běžné. Věnuje se lektorování kojeneckého plavání, díky kterému se od roku 2006 postupně dostala k masážím dětí a kojenců, přírodní kosmetice a zdravějšímu náhledu na možnosti stravování. Příležitostně se účastní seminářů týkajících se waldorfské pedagogiky a v neposlední řadě by ráda dosáhla vzdělání eurytmického.