Chápání veřejného prostoru se liší člověk od člověka. Zeptala jsem se několika osobností, jak to vidí a vnímají oni. Úhel pohledu zaměřuji konkrétně na pouliční kulturní dění.

Poslední dobou čím dál tím častěji slyším z různých stran znepokojené hlasy, čtu články pěkně vykreslující historické paralely a mimoděk čekám příchod nějaké té apokalypsy. Avšak víte, jak to s konci světa bývá. Ze stovek předpovězených katastrof vyjde jen zlomek a jen ti, co se trefili do té uskutečněné, jsou citováni a nevypadají jako pitomci.

Nedávno se mi dostal do rukou článek 24leté slečny, která po škole odjela do USA. Než se naděla, tak si sama nevšimla, jak se postupně vzdala zásad vštípených výchovou a začala se živit jako prostitutka. Elitní, velice dobře vydělávající, spokojená se svým životem.

Prostituce – půl zdraví. Věnují se jí naši politici v Číně, manažeři i umělci. A tak i v hudbě najdeme prostitutů plno.

Pokud hledáme vlastní identitu, musíme se obrátit i k vlastní minulosti. Jít zpět po drobcích, které jsme cestou zanechali. V hudbě to znamená chápat vlastní kořeny a čerpat z nich. Snažit se s jejich pomocí stvořit něco osobitého. Jaké jsou ale naše národní – hudební – kořeny?

Asi jsem v poslední době příliš obklopen novými technologiemi a lidmi, kteří vědí, jak je používat, než abych mohl reálně hodnotit možnosti jejich aplikace pro chod veřejné správy. I tak mě ale při každé návštěvě úřadu napadá podobná otázka jako při čtení poslední zprávy o dalším průšvihu Ministerstva kultury ČR: Proč všichni bez námitek a smířeně přispíváme na systém, který se podobá webovým aplikacím v devadesátých letech?

Kořen představuje cosi jako základ. Kořeny nás mohou léčit i otrávit. A to jak v konkrétním (materiálním), tak v přeneseném smyslu. Traumatické zážitky z dětství jsou například příčinou mnoha neuróz. Když máme kořeny v bahně, znamená to ale nutně, že v bahně prožijeme celý život? Určitě ne. Takový leknín nebo lotos koření v bahně. Na hladině však můžeme obdivovat krásné květy.

Na počátku dvacátých let dvacátého století začal vysílat Český rozhlas. Měl pomáhat zvyšovat kulturu i vzdělanost. Ovšem svoboda a tvůrčí prostředí netrvaly příliš dlouho a do průběhu rádiového vysílání začali mluvit nacisté a později komunisté. A jakou úlohu plní rozhlas dnes, tedy více než devadesát let od založení?

Co jíst, kde žít, jak se oblékat, co pít. Jestli je lepší máslo, nebo rostlinný tuk. Kolik hodin spát a jestli hledat partnera pro život na seznamce, nebo v baru. Jak vychovávat děti, pěstovat afrikány a udržet si věčné mládí. Kde hledat štěstí, proč nepít kávu a jak sestavit skříň. Na většinu otázek existuje odpověď. Na složitější otázky dokonce více odpovědí.

O odcházení ze systému se v poslední době hodně mluví. Na první pohled se zdá, že se i hojně odchází. Jak vypadá česká odchodová realita?

„Matrix je systém, Neo. A ten systém je náš nepřítel. (…) Je to svět, který máš před očima, abys neviděl pravdu, že jsi jen otrok. Jako každý ses narodil do zajetí. Žiješ ve vězení, které už ani nevnímáš.“ Jaké systémy máme před očima? Jakou pravdu máme vnímat?

Svěřit bance své peníze znamená schvalovat její aktivity. Velká část z nich spočívá v půjčování peněz a poskytování spřízněných bankovních produktů. Za asistence obchodních partnerů, například call center, často hodně nevybíravým, až agresivním způsobem. Chápeme širší okolnosti, nebo jako obvykle vidíme jen úzkou perspektivu vlastního minisvěta?

Zapomeňte na Respekty a televizní debaty. Nikdo nezvládá prskat kritiku nešvarů doby tak rázně, jako to činí rappeři. Rozhněvaní mladí muži generace zrychlených informačních výstupů a nástupů mají jednu ruku na tepu ulice, druhou sevřenou v pěst.

Zkracuji si cestu do obchodu přeběhnutím čtyřproudé silnice. Vyhnu se tím dlouhému treku k páchnoucímu podchodu a následné procházce skrz parkoviště u hypermarketu. Nedávno byl provoz tak hustý, že by silnici přebíhal jen sebevrah. Vydal jsem se pro rohlíky delší cestou, během níž se mi vybavila esej Deprese jako pandemie od Václava Cílka.

Potkat dneska na ulici věstonickou Venuši, jeden by si řekl, že by si ta baba měla koupit permanentku do fitka a začít se sebou něco dělat. Natrefit barokní mladík na současnou modelku, změří si ji pohledem, usoudí, že to neduživé nedochůdče pravděpodobně trpí souchotěmi, ne-li něčím horším, odvrátí zrak a pro jistotu se pokřižuje.

Možná je to vaše ulice, možná jste to vy. Den co den na druhé straně žehlicího prkna chlácholení lacinými žánrovými obrázky z papundeklových kulis. Dialogy šustí papírem a stereotypně cyklí obsahovou nicotu v nekonečné série otupovací propagandy. Nepřepínejte!

Je lepší držet se svých jistot a nikdy nevybočit z řady, nebo se nechat strhnout okamžikem?

Každé čtvrté dítě se rodí do světa, který mu není uzpůsoben. Světa, který nikdy nemlčí, kde se cení ostré lokty, schopnost prodat se, zapůsobit na první dojem, drát se kupředu. Zeměkoule se otáčí v extrovertním rytmu.