V klidu, k němuž člověk dojde po týdnech trápení, se dějí věci, které se nedají vysvětlit. Vycházím na ulici a vím přesně, koho potkám. Sedím na lodi cestou na Santorini a chci vidět delfíny. Za hodinu připlavou. Je jich šest a závodí s naší jachtou se stejnou vášní, jako děti, které obíhají kolotoč. Není to překvapivé. Je to prostě tak.

Být nezařazený znamená být dost silný na to ustát, že tě možná nebude mít kdo poslouchat? Být nezařaditelný znamená být dost silný na to ustát, že tě možná nebude chtít nikdo poslouchat? Nezařadíš se? Přesvědčuj, vysvětluj, připrav se, tvůj život bude jedna velká obhajoba, stojí ti za to stát mimo frontu?

Miluju léto. Je to období, ve kterém lze nejvíc prožít svobodu. Všechno potřebný můžeš zredukovat do jednoho batohu. Kartáček na zuby a platební karta by se vešla i do kapsy. Člověk zjistí, že toho doopravdy vlastně moc nepotřebuje. Že vše ostatní je komfort a nadstavba. Ale mít to je fajn.

Když si chceme udělat pořádek v sobě, často nám pomůže uklidit si prostor, ve kterém žijeme. Dát řád svému okolí. Posbírat různorodé věci z všemožných koutů pokoje a zařadit je zpátky na jejich místo. Jsou věci zařaditelné a věci nezařaditelné. Napříč naším světem i myšlením.

Můžu třeba definovat rest-art. Ten stojí v opozici k re-startu. Odpočinkové umění maří nový začátek. Můžu psát o tom, jak správně žvýkat kát. Nebo o vzrušení z rušení. Ne, zavřu oči, hrábnu do strun a zaposlouchám se. Doplním akord dalšími zvuky. Dup, lusk, tlesk, mlask, ticho. Nechám všechno náhodě, protože pointou je tempo.

Brzy, téměř po svítání. Okolí je ještě šedomodrý a začíná se probouzet. První šum městské hromadné dopravy se snaží konkurovat tichu a začíná se mu to dařit. Nechám se probudit ránem namísto budíku a chvíli přemýšlím, čím vším dnešní den naplním. Neposlechnu dnes priority, když je tolik možností. Náhoda? Nemyslím si.

Již 27. ročník festivalu Tanec Praha je za námi a musím konstatovat, že se znovu značně vydařil. Pestrá nabídka představení v Praze a regionech, bohatý doprovodný program s workshopy a site-specific akcemi, besedy s tvůrci a závěrečné vystoupení izraelské Batsheva Dance Company pod vedením Ohada Naharina. To všechno, jak již je každoročně v létě zvykem, přineslo jedinečnou příležitost dotknout se mezinárodního tanečního dění, aniž by proto člověk musel cestovat do aktivnějších evropských metropolí.

Tak-tak-tak tady ťukám do písmenek a baví mě, jak se to, co si myslím, objevuje na obrazovce. Pak ta představa, že to čteš. Trochu tě zneužívám, ale sebe taky. Svým způsobem jsem teď já ty, tyhle řádky nás sjednocují. Bez urážky, vlastně tě tvořím, kojím. Prolnutí myšlenky a reality je slast a psaní celkem snadný přístup k ní. K tobě.

Tvá boží tvář sleduje televizi svých myšlenek, opatrně našlapuje souslovími jejich řek. Jak bych to řek, abych se dostal dál, abych ti to dal, abych ti dal, jak dál teče proud Vltavy, proud slov, smyšlenek, které nás pojí, pojí nás s tím, pojí nás navzájem, pojí nás, až nás spořádá nevděčný nezájem zazimovaný v zenu? Pojí nás věčnou vodou, svobodou, jíž vzdávám vděk, moci se vyjádřit, aniž bych vlastně něco řek, protože the truth is out there v mrazu dnes víc než kdy jindy, zatímco to teplý teče tebou, tepe.

Miluji krásné životní příběhy. Češka z ničeho nic odjede do Japonska, na letišti potká Kanaďana, do týdne jsou svoji, teď mají tři děti. Židovský chlapec ze Zlína utíká s rodinou před nacisty do Indie. Otec umírá, matka si bere anglického důstojníka, z chlapce je po čase jeden z nejlepších britských spisovatelů. Člověk proklikne z volné chvíle „toto se líbí vašemu příteli“ a už si čte Artikl a za chvíli je z něj redaktor.

Absurdní je třeba čekání na Godota. Teď jím je pro mě první věta. Ta, která spustí tok dalšího textu. Zatím je to jenom potůček. Po ranním probuzení jako v nádrži. Chybí vlny, které by mu daly směr. Kafe je občas zastoupí. Rozřeď mi ho prosím mlíkem, ať není to ráno tak černý.

Je spousta slov, která sama sobě zakazuju. Vyřčení každého z nich by vzápětí citlivě tvořenou podobu sdělení naprosto změnilo. Zlámalo by jí žebra. Všechny kosti, kdyby byla kostrou. Ruce a nohy, kdybych všechna svá slova byla já. Raději mlčím, a proto mohu chodit.

Jaro je obdobím probuzení nejen přírody, ale i vědomí. Kdy jindy může být člověk euforický z plus deseti, trochy sluníčka a kousku zeleně, zahlédnuté cestou do práce? Lepkavé jarní lístečky, jež fascinovaly ještě Ivana Karamazova, dokážou přimět k životu i kdejakého dnešního skeptika. Působily by ale stejně, pokud by jim nepředcházelo období omšelé podzimní melancholie a zšeřelé zimní deprese?

Instagram je jedním z populárních sociálních médií dnešní doby. Sdílení obrázků čtvercového formátu s přáteli a blízkými, ale i se zcela cizími lidmi má vlastní kouzlo, které očividně žádná z jiných oblíbených internetových platforem zcela nenahradí. Čím na nás čtvercové fotky modifikované některým z mnoha nabízených filtrů tolik působí?

Popíjím v kavárně Nové scény. Je odtud dobrý výhled na rej tramvajové zastávky Národní divadlo. Dvě smažky svižně šlapou a přímo do kroku jim přijede devítka. Z osmnáctky vystupuje dívka v klobouku s deskami výkresů v podpaží. V němém úžasu zhlížím tu scénu jako skrytá kamera. Vyměňuju si pohledy s blonďatou servírkou v uplém tričku, která jako by sem zabloudila z fitka. Hrotí oční kontakt za účelem zjistit, zda mi něco nechybí. Čaj ne.

Být víc upřímná v tom, co opravdu chci sdělit. Nebát se říct, co by ulevilo vnitřnímu tlaku. Té cenzuře strachu.

Vezměme to pěkně popořadě. Na svět přicházíme úplně bezbranní. Vypadneme z jiného člověka a vůbec nevíme, co se s námi děje. Nevíme ani, že nějaké my existuje. Jsme nemotorné čiré vědomí, roztomilá opička odkázaná na milost či nemilost matky.

Když v roce 2005 začal fungovat server Bandzone, pro mnoho kapel to znamenalo zásadní mezník. Bandzone se stal lokálním zrcadlem slavnějšího Myspace a také nejvýznamnější českou stránkou pro začínající skupiny. O deset let později čeká jejich zahraniční kolegy YouTube a Bandcamp několik důležitých změn. Jakých?