Kdo alespoň na chvíli nezažil peklo, těžko může nahlédnout za bránu ráje. Narodil jsem se jako holka, ale jistě vím, že jde o omyl. Jsem jeden i druhý. Když je víra v umění silnější než v život. Takto zní podtituly inscenací souboru Tantehorse, který připravuje na duben profil nových i kultovních inscenací.

Pokud jste umělec, tak i předsudky a jistá představa o archetypech vyvolávají tlak, který v podobě performance, obrazu nebo jiného autorského kusu zase servírujete zpět veřejnosti. A tato zkušenost se může stát novým východiskem. Nejen o tom je dílo tanečnice a choreografky Maji Delak, kterou uvedlo divadlo Alfred ve dvoře jako prvního zahraničního hosta z cyklu Východiska.

Režisérka Miřenka Čechová si se svou skupinou tanečnic během zkoušení Krevet à la Indigo kladla zdánlivě nesnadné otázky: Za co by stálo v současné době bojovat? Za co by stálo se obětovat? A žensky si odpovídají: Je nutné se obětovat za práva krevet. Krásná metafora, kterou lze popsat sexuální frustraci, psychickou nevyrovnanost, nesplněné tužby i nikdy nehynoucí sny.

Umělecké zpracování témat nedávné historie potřebuje česká kultura pořád jako sůl. Nepovrchní, živé a promyšlené – ne jen další tupé uchopování a přežvykování atributů nebo událostí, kterým jsme přisoudili status dobově emblematických. V tomto ohledu mě začínají česká divadelní jeviště těšit. Psala jsem už několikrát o úspěšných hledačských pokusech Jiřího Havelky a mimořádně dobře si podle mě počíná také nový tvůrčí tým Divadla Na zábradlí.

Studio Hrdinů dodržuje i ve své druhé sezóně linii, kterou si vytyčilo v počátcích svého působení, totiž vytváření syntézy divadelních a výtvarných prvků. Bezpochyby inspirující je v tomto ohledu domovská scéna ve Veletržním paláci, a spolupráce s Národní galerií se tím pádem přímo nabízí…

Oprýskané domy, betonové kolosy, pylonové konstrukce, dráty a kabely, mlha, šeď, prach a neustálý hukot. Nic živého, jen sem tam se ze země prodere plevel a bodláky. Asi jako když projíždíte noční Ostravou. Nebo když prolézáte stožárem elektrického vedení, kterým už proud dávno neprochází (doufám), přeskakujete koleje za smíchovským nádražím a ženete se za růžovým neonem… MeetFactory.

Jeden muž, který neví, co se sebou ani se dvěma ženami, mezi nimiž se ocitá. Divadelní dramatik a režisér Jiří Pokorný vytvořil příběh netradičního a přesto stále stejného trojúhelníku.

Mezinárodní festival Divadlo si po 21. položil otázku, jaké trendy nese současné divadlo na východě Evropy a co má společného s naší domácí produkcí. Jsou s postupnou globalizací a hostováním stejných tvůrců v různých zemích stále ještě patrné rozdíly v produkcích a přístupu k tématům minulosti i současnosti? Přehled nejvýznačnějších inscenací uplynulé sezóny se na to pokoušel odpovědět.

Křivolaké uličky, vykřičené domy, vraždy, šílenství a okultismus, realita nebo sen. Takto lze popsat atmosféru mystického románu Golem spisovatele Gustava Meyrinka, jenž ožije v opuštěné klasicistní vile na ostrově Štvanice.

Letošní jubilejní ročník festivalu Tanec Praha uzavíralo sólové představení Desh britského tanečníka a choreografa bangladéšského původu Akrama Khana. Již od začátku bylo prezentováno jako hlavní událost sezóny.

Divadlo Kámen ve svých autorských hrách objevuje nové, opomíjené a neobvyklé formy činohry. I přesto činohrou nadále zůstává. Pro návštěvníka, který má v oblibě spíše klasické divadlo, bude zhlédnutí jejich experimentálních představení náročnější. I já odcházela po závěrečném potlesku poněkud v rozpacích…

Soňa Červená je hodná holka, ale dostala od Emilie Marty v roce 1884 napít a Depresivní děti toužící po penězích se to nebojí říct nahlas. Ve své nejnovější inscenaci se nechali inspirovat látkou od autorských práv nedávno oproštěnou, tedy dramatem Věc Makropulos od Karla Čapka. Více než devadesát let starý text pojali trochu netradičně, akcentovali téma nesmrtelnosti a inscenaci tak částečně osvobodili od tematické linky soudních procesů, na kterých je založena jedna z hlavních zápletek dramatu. Ostatně od souboru Depresivních dětí se nic tradičního očekávat nedá.

O textech Borise Viana se traduje, že je nelze převést na jeviště ve smysluplné podobě. Přes tento fakt se čas od času někdo odváží vypravit do surrealistického světa plného barev, vůní a personifikovaných předmětů a pokusí se tento mýtus vyvrátit. Vloni Česko zasáhla dokonce jakási vianománie; na jaře měl premiéru Srdcerváč v podání pražského amatérského spolku TotO divadlo a na sklonku minulého roku vznikla hned dvě zpracování Pěny dní na renomovaných scénách v Praze a v Ostravě.

Herec Daniel Červinka svádí boj s duševní nemocí. Čtyři roky byl mimo jeviště, teď se vrací jako hlavní představitel MMXII Zánik domu Usherů. V Celetné, kde měla inscenace premiéru, se uskutečnil i náš rozhovor. Téměř po celou dobu interview se mi díval do očí, působil klidně a smířeně. Opakovaně děkoval svým spolupracovníkům. Nebylo těžké začít si s ním tykat.

Společnost Dr. Krásy vytvořila komorní inscenaci na motivy povídky Edgara Allana Poea. V hlavní roli se po letech na jeviště vrátil Daniel Červinka.

Pavel Juráček – příbramský mladík, živelný student FAMU, horečnatý tvůrce, romantický milenec, agresivní partner, zoufalý toxikoman, egoistický bohém, apatický stín, troska, která nedokáže psát a nedokáže se psaním přestat. A Tygr v Tísni zahraje jeho Deník.

Vybírám jen namátkou některá z témat, kterým se věnuje představení V pasti těla: manipulace médií, zcestné postupy moderního zdravotnictví, záměrná a řízená devalvace hodnot ve společnosti, z toho pramenící izolace a neschopnost mezilidské komunikace a plnohodnotných intimních vztahů, ignorování přání jedince s domnělým ohledem na zájem společnosti jako celku. Na hru vás zvu také pro originální zpracování těchto námětů.

Nádražní čekárna je místo náhodných lidských setkání. Ve stejnojmenném představení souboru Farma v jeskyni se v tomto prostoru setkávají tragické okamžiky minulosti s nic netušící současností a problémy, které přetrvávají desítky let. Přijďte, počkejte, poslouchejte a uvidíte to, co sami často nevnímáme – paměť místa plného historie.