Pokud byste hledali někoho, kdo se mimo jiné proslavil používáním „zakázaných slov“, asi byste narazili na jeho jméno. Nejdřív se to stalo na sociálních sítích politiků a teď v politice samotné. Občas klame nebo přehání, ale nikdy to nedělá kvůli svému osobnímu prospěchu. Výrazné osobnosti mají vždy svoje příznivce i odpůrce. Brnu se dá jenom popřát, aby si ho omylem nenechalo odvolat kvůli banalitám, protože jeho zvolení je ekvivalentem zázraku. Řeč je o Matěji Hollanovi.

Instagram je jedním z populárních sociálních médií dnešní doby. Sdílení obrázků čtvercového formátu s přáteli a blízkými, ale i se zcela cizími lidmi má vlastní kouzlo, které očividně žádná z jiných oblíbených internetových platforem zcela nenahradí. Čím na nás čtvercové fotky modifikované některým z mnoha nabízených filtrů tolik působí?

Popíjím v kavárně Nové scény. Je odtud dobrý výhled na rej tramvajové zastávky Národní divadlo. Dvě smažky svižně šlapou a přímo do kroku jim přijede devítka. Z osmnáctky vystupuje dívka v klobouku s deskami výkresů v podpaží. V němém úžasu zhlížím tu scénu jako skrytá kamera. Vyměňuju si pohledy s blonďatou servírkou v uplém tričku, která jako by sem zabloudila z fitka. Hrotí oční kontakt za účelem zjistit, zda mi něco nechybí. Čaj ne.

„Všechny mé slamy jsou buď o mužích, nebo o mně.“ Tak s nadsázkou hodnotí obsah svojí tvorby Pavel Oškrkaný. Podle svých slov v první řadě člověk. Ecce homo a ejhle slamer, držitel jedné bronzové a dvou bramborových medailí z mistrovství ČR ve Slam poetry.

Být víc upřímná v tom, co opravdu chci sdělit. Nebát se říct, co by ulevilo vnitřnímu tlaku. Té cenzuře strachu.

Léta nenošené oblečení, nefunkční rádia, plechovky se zbytky barev, zavařovací sklenice, výstřižky z časopisů, všemožné součástky a rozličné harampádí. To všechno jsou lidé schopni schraňovat, syslit a křečkovat po dlouhá léta. Kde se v nás bere touha vlastnit a schovávat pod heslem „Jednou se to může hodit“?

Vezměme to pěkně popořadě. Na svět přicházíme úplně bezbranní. Vypadneme z jiného člověka a vůbec nevíme, co se s námi děje. Nevíme ani, že nějaké my existuje. Jsme nemotorné čiré vědomí, roztomilá opička odkázaná na milost či nemilost matky.

David se pohybuje na Žižkově. Patří mu jenom mobil. Má sice psa, ale toho nechápe jako svoje vlastnictví. Většinou je na cestách mimo ČR. Z osobních důvodů se teď vrátil na čas do Prahy, kde žije jako osoba bez domova. Je radikální odpůrce hromadění soukromého vlastnictví.

Nedávno se pražští občané mohli těšit z otevření zbrusu nového obchodního centra, hned vedle ikonické budovy obchodního domu Máj. Nad novými paláci konzumu se Češi již do jisté míry pohrdavě tvářit naučili, problematika polyfunkčního centra Quadrio ale sahá mnohem hlouběji, než by se zdálo.

Veřejný prostor je prázdnem, vlastně prakticky ničím. Ale zároveň je to takové prázdno, které je těhotné vším a z něhož – z ničeho nic – se může ledasco vynořit. Ve starověké Číně pro to měli pojem Tao.

Chápání veřejného prostoru se liší člověk od člověka. Zeptala jsem se několika osobností, jak to vidí a vnímají oni. Úhel pohledu zaměřuji konkrétně na pouliční kulturní dění.

Část společnosti stále nevnímá street art jako plnohodnotné umění. Zásadně tomu nahrávají dva faktory. Nejednoznačnost samotného pojmu a rozcházející se představy o tom, kdo a za jakých podmínek se může ve veřejném prostoru realizovat.

Poslední dobou čím dál tím častěji slyším z různých stran znepokojené hlasy, čtu články pěkně vykreslující historické paralely a mimoděk čekám příchod nějaké té apokalypsy. Avšak víte, jak to s konci světa bývá. Ze stovek předpovězených katastrof vyjde jen zlomek a jen ti, co se trefili do té uskutečněné, jsou citováni a nevypadají jako pitomci.

Kde se vzala přílišná, až obludná složitost našeho světa? A proč se nám vymkly z rukou systémy, které měly náš život zjednodušovat, natolik, že ho často komplikují?

Nedávno se mi dostal do rukou článek 24leté slečny, která po škole odjela do USA. Než se naděla, tak si sama nevšimla, jak se postupně vzdala zásad vštípených výchovou a začala se živit jako prostitutka. Elitní, velice dobře vydělávající, spokojená se svým životem.

Roman Štětina je letos prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, který ji obdržel i v hmotné podobě. Zároveň tento zlom stihl její dražbou zase vrátit do původní podoby a poukázat na to, že umělec nepotřebuje nablýskanou trofej, ale spíš finanční prostředky.

Člověk již překročil svůj stín. Hlavním tématem dneška už přestalo být maximální ovládání svého okolí, ale stalo se jím naopak zachování alespoň minima nedotčeného prostředí, toho původního. Tyto tendence se dnes začínají objevovat i v umění. V Colloredo-Mansfeldském paláci vystavuje Adam Vačkář věci, první i ty poslední.

Kořen představuje cosi jako základ. Kořeny nás mohou léčit i otrávit. A to jak v konkrétním (materiálním), tak v přeneseném smyslu. Traumatické zážitky z dětství jsou například příčinou mnoha neuróz. Když máme kořeny v bahně, znamená to ale nutně, že v bahně prožijeme celý život? Určitě ne. Takový leknín nebo lotos koření v bahně. Na hladině však můžeme obdivovat krásné květy.