Když se řekne Praha, nejdříve se mi vybaví procházky dlážděnými ulicemi, osvětlené pouličními lampami, tiché odbíjení kostelního zvonu a šum Vltavy. Pak mi hlavou problesknou vzpomínky na Petřín a sedmičku bílého, pohled na stromy obsypané květy a smích lidí. Útěk do zeleně před každodenním městským stresem, to je balzám na duši jako žádný jiný!

Člověk za svůj život projde několika stádii. Od bezmocného novorozence přes puberťáka a dospělého člověka až po starce. Říká se, že staří lidé jsou v mnohém opět jako děti. Pokud by se vývoj civilizace dal přirovnat k ontogenezi jedince, stáváme se v leckterých oblastech zase dětmi odkázanými na vedení ostatních.

Umělecké školy v posledních letech rostou jako houby po dešti. O významu akademického vzdělání pro umělce se vedlo již mnoho diskuzí a názory se různí. Mnohem zásadnější otázka je, jak po škole uspět. Co láká dnešní mladé kurátory v Česku? A jaké jsou vůbec možnosti tvůrců současné kultury? Rozhovor s Karinou Pfeiffer Kottovou, kurátorkou galerií MeetFactory a INI Gallery, s nadsázkou přináší jistý „návod k použití“.

Co jíst, kde žít, jak se oblékat, co pít. Jestli je lepší máslo, nebo rostlinný tuk. Kolik hodin spát a jestli hledat partnera pro život na seznamce, nebo v baru. Jak vychovávat děti, pěstovat afrikány a udržet si věčné mládí. Kde hledat štěstí, proč nepít kávu a jak sestavit skříň. Na většinu otázek existuje odpověď. Na složitější otázky dokonce více odpovědí.

„V souboji s přírodou může člověk vyhrát všechny bitvy, jen tu poslední ne. Kdyby vyhrál i tu, musel by zahynout jako embryo odříznuté od pupeční šňůry.“

Ještě pořád u nás doznívá hospodářská krize, která nejenže způsobila rapidní pokles investic do výstavby, ale zároveň odsunula práci architekta na pozici jakési drahé nadstavby. Jde snad propagovat architekturu i bez nároku na honorář, nebo to je utopie mimo zajetý systém?

O odcházení ze systému se v poslední době hodně mluví. Na první pohled se zdá, že se i hojně odchází. Jak vypadá česká odchodová realita?

„Matrix je systém, Neo. A ten systém je náš nepřítel. (…) Je to svět, který máš před očima, abys neviděl pravdu, že jsi jen otrok. Jako každý ses narodil do zajetí. Žiješ ve vězení, které už ani nevnímáš.“ Jaké systémy máme před očima? Jakou pravdu máme vnímat?

Když se člověk narodí a vyroste v Čechách, má jasno. Příbuzné má rozházené mezi Pardubicemi a Kladnem, jmenuje se Jirka Novák a největší exotikou v jeho domě je květináč s orchidejí a neposedná čivava. Ví, co je zač, komu má fandit v hokeji a jak by měl našinec vypadat. Jeho názor na uprchlíky, přistěhovalce a menšiny nejčastěji začíná slovy „nejsem rasista, ale…“. Aby se dopracoval k toleranci, pochopení a soucitu, potřebuje určitou míru kultivovanosti, vzdělanosti, rozhledu a sebereflexe.

Žid, co se zastává muslimů. Provokatér a buřič, jenž si nebere servítky. To je Karel Goldmann, autor iniciativy „Čechy v ČR nechceme“, která do boje s xenofobií přinesla humor a nadsázku.

Letošní duhový festival již nebude pouze karnevalovým rejem v ulicích Prahy, kde se nikdo nestydí ukázat, vedle koho večer uléhá k spánku. Organizátoři se zaměřili na práva LGBT v postkomunistických zemích. Ne všude je to taková idylka jako u nás v Česku.

Od narození se člověk neustále potýká a zápasí s komplexitou světa. Je zahlcen předměty, jevy a vztahy, ve kterých se snaží zorientovat a najít tak pro sebe komfortní polohu. Někdy až příliš.

Svěřit bance své peníze znamená schvalovat její aktivity. Velká část z nich spočívá v půjčování peněz a poskytování spřízněných bankovních produktů. Za asistence obchodních partnerů, například call center, často hodně nevybíravým, až agresivním způsobem. Chápeme širší okolnosti, nebo jako obvykle vidíme jen úzkou perspektivu vlastního minisvěta?

Zkracuji si cestu do obchodu přeběhnutím čtyřproudé silnice. Vyhnu se tím dlouhému treku k páchnoucímu podchodu a následné procházce skrz parkoviště u hypermarketu. Nedávno byl provoz tak hustý, že by silnici přebíhal jen sebevrah. Vydal jsem se pro rohlíky delší cestou, během níž se mi vybavila esej Deprese jako pandemie od Václava Cílka.

Mýty, pohádky, knihy, filmy – to všechno neustále odráží, ale zároveň utváří naše vidění světa. Mutuje forma, zdokonalují se prostředky, podstata ale stále zůstává stejnou.

Potkat dneska na ulici věstonickou Venuši, jeden by si řekl, že by si ta baba měla koupit permanentku do fitka a začít se sebou něco dělat. Natrefit barokní mladík na současnou modelku, změří si ji pohledem, usoudí, že to neduživé nedochůdče pravděpodobně trpí souchotěmi, ne-li něčím horším, odvrátí zrak a pro jistotu se pokřižuje.

S romantikou se mi pojí povrchnost. Laciné fígle, jak si někoho získat, udělat dojem. Přízemnost a přetvářka. Je to svým způsobem obchod. Když se rozhodneme svého milého či milou něčím romantickým překvapit, často za to něco čekáme – lásku, sex, ocenění, uznání. Opravdová láska je nepodmíněná, založená na pochopení protějšku, nikoli na jeho zblbnutí či okouzlení.

Možná je to vaše ulice, možná jste to vy. Den co den na druhé straně žehlicího prkna chlácholení lacinými žánrovými obrázky z papundeklových kulis. Dialogy šustí papírem a stereotypně cyklí obsahovou nicotu v nekonečné série otupovací propagandy. Nepřepínejte!