Neukotvená doba si žádá pevné body. Rituály, jako mezníky určitých období, z naší kultury z větší části vymizely a společnost už tradičním předělům životních etap neholduje.

Nezařaditelnost je téma zářijového Artiklu. Je to zároveň termín, který je sám o sobě paradoxem. V době nadbytku informací, kdy pro všechno potřebujeme škatulky a šuplíky, je nezařaditelnost čehokoli téměř neuskutečnitelná.

Červenec a srpen, letní prokrastinační období, okurková sezóna – občas sice někde vykolejí vlak, počasí změní dramaturgii festivalu, ale jinak se žádná velká kulturní revoluce neočekává a ani nekoná.

Když tohle slovo řeknu dneska, nedostanu otázku s kým, ale kde. Na Facebooku. A běžně několikrát denně. Sdílíme víc, než je potřeba. Ovšem ne zážitky, emoce, ale fotky a videa.

Věci, které nedávají smysl. Absurdity. To je téma červnového vydání Artiklu. Při pozorování událostí mám ale pocit, že absurdity smysl dávat naopak začínají. Že jsou řádem dneška.

Jsou momenty, které bychom nejraději vrátili o pár chvil zpět a změnili jejich podobu. Slova, která bychom raději neřekli. Nebo slova, která říct nemůžeme, protože nám to daný kontext nedovoluje.

Idealizace je nutné koření našeho života. Neznám snad nikoho, kdo by preferoval mdlé chutě svých dnů.

Patnáctý úvodník kulturního měsíčníku Artikl je zároveň tak trochu první. Je to z toho důvodu, že od aktuálního měsíce můžete na papíru číst selekci toho stěžejního, co se v kultuře odehrává a odehraje, i v dalším městě – Brně.

Téma čtrnáctého vydání Artiklu. Proč tak kysele? Veřejný prostor je důležitým místem k setkávání a utváření vztahů. Je místem, které nás denně obklopuje. Ovlivňuje. Prostředím, za které zdánlivě nemáme zodpovědnost. Znamená veřejný prostor místo k obývání nebo je pro nás pouhým předělem mezi naším prostorem soukromým a tím dalším, kam se přemisťujeme?

Vítejte v novém roce. A v druhém roce magazínu Artikl. V jeho třináctém vydání. Leden bývá obdobím vyhodnocování toho minulého. Ohlížení se zpět a srovnávání všech stanovených předsevzetí s těmi uskutečněnými. I Artikl se ohlíží k uplynulému a retrospektivně rozebírá předešlé. Co mohu říct já?

Jak dlouho dokážeme klečet na kolenou, kam až ohneme záda? Námět, který si prosincové vydání Artiklu vzalo za svůj, je tématem trochu odlehčeným, jeho důsledky jsou ale fatální.

Listopad se nechává po letních měsících slyšet mnohem hlasitěji a v kombinaci s ranními mlhami a klesající teplotou o sobě dává intenzivně vědět.

Vítej „Dobo rozumu“, ve které snad jen vizionáři nepoužívají návody.

Představte si, že byste prožili jen jednu třetinu svého života tak, jak byste si opravdu přáli. A druhou byste prospali, abyste měli energii tu třetí strávit v práci.

Každý jsme individualitou více či méně podobnou nějaké další. Chceme se vymanit z davu, projevit svou osobní originalitu, ale je téměř nemožné zůstat absolutním solitérem. Nutně se vzájemně přizpůsobujeme, asimilujeme, a vytváříme tak malé či větší skupiny podobných jedinců.

Nemám čas. Slyším to neustále. Také to i říkám.

Archetyp se z naší společnosti vytrácí, ale zároveň je v ní stále obsažen. Projevuje se v kulturních kontextech nebo zaktualizovaných obrazech.

V květnu je cítit laciná romantika na každém kroku. Prostupuje i aktuálním Artiklem. Ovšem tak, aby ten na ni poukázal i z jiného úhlu pohledu a nastavil zrcadlo hodnotám, které mají spíše cenovku, než hloubku.